Jsem ryzí nolanovec a jsem na to hrdý. V Hollywoodu aktuálně netočí filmař, jehož blockbustery by byly působivější, inspirativnější a ambicióznější. Každý jeho nový projekt je pro mě nejočekávanější položkou distribučního kalendáře a nejinak tomu bylo v případě Tenet. Jasně, tenhle přístup může být trochu kontraproduktivní, protože člověk očekává zázrak a ten se tentokrát nedostavil… ale stačí, že se nedostavilo ani zklamání z promarněného potenciálu.

Tenet je totiž znovu vrcholně originálním dílem, které přistupuje k thrillerovým vzorcům skrze neotřelou perspektivu. Hybnou veličinou je tentokrát čas a jeho přetáčení zpátky, entropie a inverze, respektive struktura palindromu, na kterou odkazoval název i všechny propagační materiály. Tenet přiznává, že ho budete moct číst od začátku i od konce, kteroužto vlastnost naplňuje bezezbytku a velmi kreativním způsobem, jaký nemá v Hollywoodu obdoby. Je to ten typ blockbusteru, po kterém si můžete zakroutit hlavou, že tohle tady ještě nebylo a že navzdory různým filmům o časových smyčkách, skocích i paradoxech přistupuje Nolan k tématu naprosto jedinečně. A setsakra sofistikovaně.

Tenet: FOTOGALERIE

Struktura Tenet přitom v rámci filmografie režiséra Nolana nijak novátorská není – kopíruje do velké míry Memento, Počátek i Dokonalý trik, tedy látky pracující s velkými dějovými zlomy a redefinováním vyprávěcích struktur. V první polovině filmu se jede lineárně kupředu, se zastávkami u evidentně podivných momentů, WTF scén i poctivých vysvětlovaček, aby se zhruba v půlce snímek radikálně zlomil a diktoval příběh podle nových pravidel.

Je to výjimečná práce, libozvučná a oku lahodící, konkurenci přebíjející ve své vychytralosti i snaze přepisovat dějiny žánru osobitým přístupem. Fyzikáři z něj asi orgasmy mít nebudou, protože jde o klasické tavení vědeckých mouder do hollywoodsky stylizované vyprávěnky, ale diváci si film rozhodně s žádným jiným nespletou. Nolan přepisuje dějiny – co by nám mělo víc imponovat?

V tom tkví Nolanova výjimečnost, že se snaží vykoumat novátorské high-concepty a velkoryse je rozhýbat při zachování divácké atraktivity. Přinese novou vizi, otvírá nevídané možnosti, posouvá nás jako diváky i filmové narativy o level dál - a nejen následníci, ale i třeba komediografové (představte si Na Hromnice o den více ve stylu Tenet) najednou získají širý prostor k novým kouskům.

Nolan je v tomhle ohledu absolutní král. Jen co se týče strhujícnosti se mu tentokrát daří o fous míň než jindy. Tenet posouvá kupředu ještě víc mechanicky než obvykle – spíš ucítíte tahy scenáristy než puzení a drive postav –, a podobně jako u Počátku dohání napětí spíš hřmotným zvukem a intenzivní střihovou skladbou, než že by divák opravdu mohl trnout, jak to sakra dopadne. Většinu času je potřeba jít k naplnění konceptu pěkně spořádaně po naznačených cestičkách a vyhlížet na nich jasný cíl.

Tím vůbec nechci tvrdit, že by absentoval moment překvapení – právě naopak lze i tady ocenit Nolanův cit pro rozsévání indicií, které diváka poškádlí, ten ale pak stejně může překvapeně zírat na obnaženou pointu a těšit se na druhé zhlédnutí a s tím i prověření, proč si sakra nevšiml toho a onoho. Ale je prostě cítit, že film se bude sunout kupředu za každou cenu a nějaké prožívání je až na druhém místě (že by ta často zmiňovaná nolanovská odtaživost a chlad?).

Přehrajte si trailer Sám musím přiznat, že do tohohle nolanovského vlaku jsem tentokrát úplně nenaskočil a že postavy a jejich herečtí představitelé (Washington, Pattinson, Debicki) mi připadali poněkud nedomrlí a s menší porcí charismatu (srovnej s Balem nebo Jackmanem). A na Branaghova přepáleného záporáka, ještě obdařeného bondovským masterplanem jak z minulého století, si budu muset pár projekcí zvykat.

Nolan rád konfrontuje své matematické koncepty s emocionalitou svých postav, i ta manželská linka mi přišla o level slabší než stejný motiv v obráceném gardu v Dokonalém triku nebo vztah otce s dcerou v Interstellar. Tenet tak sice střemhlav pádí kupředu a jeho obří stopáž uteče bez větších zádrhelů, film oslňuje vizuálem božího kameramana Hoyte van Hoytemy (jachty!) a burácí pod tíhou mohutných zvukových efektů i zimmerovských variací Ludwiga Göranssona… ale že by rval koule osobními dramaty svých hrdinů, to si fakt nemyslím (výjimkou je poslední desetiminutovka).

Nolanova novinka je nepochybně jednou z největších filmových událostí sezóny i roku a možná jediným blockbusterem v letošní kinonabídce, který opravdu musíte vidět. Řemeslně překonává veškerou konkurenci a stimuluje jak k debatám nad pivem, tak k opakovaným zhlédnutím. Není to vůbec málo, právě naopak je to sakra hodně – většina filmařů by za takovýhle biják zaprodala svoji duši i s celou rodinou, až po pravnoučata. Takový ten ryzí nolanovský zázrak, doťuknutý do každého detailu, bych ale tentokrát neočekával. A tři roky si počkal.