Jako by to bylo dneska, když se v roce 2005 chystala projekce prvního Nolanova Batmana, ale drtivá většina redakce byla ve Varech. Já pak Batman začíná napsal za devět a měl plnou pusu odvážné komiksové odbočky. Cival a spol. mi z lázeňských kulis nechtěli věřit. A dodnes mě podezírají z falešného optimismu, protože přece až Temný rytíř to všechno “posadil na koleje”. O dvacet let později si při psaní recenze na nového Supermana opět hraju na vojáka, co proti všem brání odbojný názor na osamělém kopci. Ok, tentokrát jsem jištěný Karlem a Matějem, ale tak trochu cítím při pohledu na americké ohlasy a nevěřící Tomáše v komentářích pod prvními dojmy, že ty dvě dekády psaní o blockbusterech mohou hrát roli. Jé, podívejte na imfa, jak křičí na mrak! Pojďme do kina, abychom si potvrdili, že si myslíme pravý opak.

Nikomu nebudu tentokrát bránit, aby se vydal do multiplexu na vlastní nebezpečí. Se stářím a zkušeností ne vždy přichází moudrost a nikdo v redakci nemáme patent na rozum, jen na vlastní názor. Pokusím se však na následujících řádcích rozkrýt, bez jakýchkoliv spoilerů, proč je pro mě Gunnův Superman vším, co na současném Hollywoodu nesnáším. A nebudu tentokrát analyzovat tvůrčí rozhodnutí nebo řešit zákulisní techtle mechtle. Budu se jen v té vyzvracené puffované rýži, která neměla kalorickou či jinou hodnotu ani ve chvíli, kdy si ji někdo v krámě koupil, snažit po vzoru televizních supervěštců najít nějaký smysl nebo astrologickou konstelaci, která by vysvětlila, proč taková zhůvěřilost a urážka všech filmových profesí prošla skrz devatero testovacích projekcí a sedmero verzí scénáře, aby skončila právě na vašem stříbrném plátně.

Superman: FOTOGALERIE

Ta čísla jsem si vymyslel, ale nebudu - přesně jak jsem slíbil - odhadovat, že šéf DC Studios James Gunn si od nikoho poradit nenechal a všechny ty báječně dětinské nápady si sám odkýval. Budu prostě a jednoduše “zákaznicky” hodnotit, s čím přichází renomovaná značka na trh. Vrhne vás doslova doprostřed vývojového cyklu, protože Superman podle úvodních titulků už tři roky zachraňuje svět, jak se mu zamane, aby právě ve chvíli, kdy se naposled zavrtíte v sedačce a vypnete mobil, dostal nakládačku od tajemného “iron mana”, přezdívaného Kladivo z Borávie. Ano, jsou tu fiktivní zemičky, abychom nikoho neurazili, neobratné štulce do konkurence (abychom zaručeně někoho urazili… připomíná vám kaiju příšera z trailerů mimozemšťana z Lilo & Stitch? Náhoda? Nemyslím si…), ale také dost neobratné výpůjčky z progresivnějších superhero projektů (The Boys, Invincible).

Úvodní nakládačka, která ovšem v Kal-Elovi nebudí žádnou snahu pátrat po tom, kdo mu poprvé v kariéře rearanžoval ciferník, má tak trochu parametry bondovského otvíráku, kdy má publikum lapat po dechu, nechápat souvislosti, ale být vzrušené, že se děje něco “nového”. Potíž je v tom, že Gunn na vás expozici, postavy a zdánlivě nepochopitelné zvraty háže lopatou dalších třicet minut, takže si připadáte jako, že je to pořád ten otvírák, pořád ten teaser, přičemž film se rozeběhne každou minutou a začne dávat střípky dohromady.

Je to omyl, z něhož vás následně vyvede přelidněné Metropolis, v němž se to hemží superhrdiny, ale nepochopitelně nejvíc lidí je v redakci stále-ještě-primárně-novin Daily Planet, kde ale novináři sedí s nohama na stole a koukají na televizní zprávy, případně se trefují do Clarka, že mizerně píše. Lois Lane už s ním neoficiálně randí, ale doma u snídaňovečeře ho tepe za nepochopení základní novinářské etiky, mezery v geopolitice a bezbřehou naivitu, s níž důvěřuje diktátorům, co právě plácnul přes zadek, že už příště zlobit nebudou. Prostě tak trochu jako když sekýrujete u nedělního oběda svého tátu, co čte pokoutně řetěžové e-maily a nad svíčkovou se šesti se vás snaží přesvědčit o tom, že mu hnijou meruňky kvůli chemtrails.

Ještě že tu máme Lexe Luthora, na jehož bedrech leží kompletně všechny vysvětlovačky, takže nejbohatší muž světa a certifikovaný génius je nakonec jen druhořadým bondovským záporákem, jehož plány diskreditovat neregistrovaného přivandrovalce, vždycky někdo zhatí. Nikoliv tedy Superman, který má mezery nejen v geopolitice, ale i v obsluze vlastních superschopností a základní výrokové logice. Ale to už možná prozrazuji moc, ačkoliv Gunn do scénáře vysypal úplně všechno, co ve své ADHD hlavě našel. I proto působí prostředek jeho Supermana jako mashup tří sezón těch desetiminutových raníčků se Supermanem, animovaných minipříběhů, v nichž se vždy problém objeví odnikud a stejně nikam také zázrakem zmizí, jakmile ho záporák v dětsky primitivní zkratce vysvětlí a nechá se zlikvidovat jedním, maximálně dvěma tahy, protože na víc kreativity není prostor ani nálada. 

Podobně zběsilým způsobem servíruje Gunn diabolický plán Lexe Luthora, nad nímž nesmíte ani sekundu přemýšlet, protože by okamžitě přestal dávat smysl. Ono ale stačí jen na chvilku zapnout mozek během spíše ubíjejících a nikterak invenčních akčních scén (řeky neosobních pixelů nalevo i napravo), abyste začali pochybovat, zda koukáte na superhrdinský epos nebo už rovnou na jeho parodii v režii tvůrců Scary Movie. 

Ta hranice je skutečně velmi, velmi rozmazaná, protože stejně jako jsou filmové parodie pouhou snůškou nenavazujících skečů, i tady je bolestně vidět, jak Gunn neumí vyprávět koherentní příběh. Začne jednu hrozbu, aby z ní nechal hrdiny nepravděpodobně hladce vybruslit, ale zároveň těsně před vyvrcholením za rohem vysype z další kapsy třeba antiprotonovou řeku, jež ustí do černé díry. “Proč tu něco takovýho je?”, řvala tehdy Sigourney Weaver, když v Galaxy Questu narazila ve vesmírné lodi na komnatu plnou legračně velkých cirkulárek a parních bucharů. “Kdo, sakra, napsal tuhle epizodu?”, zakončí svůj rant. A já si na ní u Gunna několikrát vzpomněl. Potíž je v tom, že Galaxy Quest JE parodie, kdežto Superman má být sebevědomým startem nového superhrdinského univerza.

Je z něj cítít, ba z něj přímo stříká snaha dělat věci jinak, než bylo doposud zvykem. Nečekejte však slibované retro a Supermana stříbrného věku. Sám Gunn vlastně ani neví, kam chce patřit. Z nějakého důvodu mají různé postavy v Luthorově týmu i v Daily Planet estetiku sedmdesátkových pornoherců, evidentně GenZ Hawk Girl leží na gauči a čte si noviny a většina zvratů, včetně odhalování SKUTEČNÉ agendy hlavních zlounů, připomíná spíš odflinknuté premisy devadesátkových televizních seriálů.

Musel bych skutečně zabrousit hlouběji do děje, abych promluvil o zmařené šanci vykreslit Luthora jako zrcadlo dnešních techbros a kapitánů nadnárodních internetových korporátů, kteří kombinují pomýlenou snahu zachránit svět, co je ještě v pořádku, a dát smysl svému přebujelému egu. Luthor mohl být Elon Musk, mohl to být klidně konspiracemi posedlý Joe Rogan, nebo klidně prostě jen starý dobrý Luthor z komiksu. Jestli jste si mysleli, že Jesse Eisenberg, servírující senátorkám vybuchující sklenice s moči podobnou tekutinou, byl pro plešatého komiksového záporáka pomyslným dnem, pak radši rovnou vytáhněte krumpáče.

Hereckým vrcholem filmu pro mě není pes Krypto, který se nechá v rozhodujícím okamžiku utáhnout na virtuální veverku, a jinak prostě spíš trojčí jako nevychované štěně, nýbrž brilantně vyklidněný Edi Gathegi jako Mr. Terrific. Je úplně jedno, že tomu herci či postavě nemůžete přijít na jméno. Zatímco Nathan Fillion jako Green Lantern s pitomým tupé jede sám za sebe (v mnoha ohledech) a je mu vlastně úplně buřt, co se děje kolem něho, Gathegiho Mr. Terrific je evidentně jediným géniem ve filmu i jeho upachtěně budovaném světě, z jehož chování crčí, jak moc nechápe, proč jsou všichni kolem takoví idioti. Včetně samotného Supermana, pohledné, leč zcela účelové Lois Lane, incelovsky přepjatého Jimmyho Olsena, “neviditelného” Perryho Whitea, nebo adepta na nejzbytečnější, ale zároveň nejkomiksověji vypadající bimbo všech dob - Cat Grant v podání Mikaely Hoover. Ne, Mikaela nemá Only Fans, což je to první a poslední, co vás v souvislosti s ní napadne.

Nevýrazně obsazené a povrchně se chovající postavy by za ideálních podmínek pošouply do centra dění Davida Corensweta v hlavní roli, ale tomu bohužel chybí charisma v obou polohách. Jako Clark Kent je příliš sebejistý a “mužný”, jako Superman neustále chybuje a je nikoliv v nesnázích, ale na hraně samotné existence. Aby taky ne, když má podle jeho robosestřiček slezinu, srdce a plíce, takže si na něj s chytrou strategií může vyšlápnout i vylepšený smrtelník! Ve srovnání se Snyderovým Mužem z oceli by to redakční tým z Gunnovy Daily Planet projel na celé čáře, ale proč se omezit na specifickou disciplínu, pojďme rovnou k tomu nejposvátnějšímu - podstatě supermanovské mirkodušínovitosti. 

I tady se Gunn snaží pošlapat předlohu, resp. snaží se čerpat z progresivních komiksových pohledů na Supermana z posledních dekád, přežvýkat je, nechat trochu podusit v žaludečních šťávách, a pak je chlístnout na plátno s roztržitostí osmiletého děcka, co metne dlažku do výlohy bez ohledu na následky. A proč? Kvůli desetiminutové životnosti jednoho z půl tuctu zvratů, na kterých stejně přestane záležet ještě před rádoby epickým finále. Přesně tuhle lenost, s níž do scénáře sype páté přes deváté, arogantní neochotu s kýmkoliv cokoliv konzultovat, Dunning-kruegerovskou důvěru ve vlastní superschopnosti a absenci rudého majáčku pochyb, že jsem možná něco přehnal nebo nedomyslel, Superman na úsporné dvouhodinové stopáži projevuje tak konzistentně, že se mu z duševního vyčerpání přestanete divit a necháte to absurdní divadlo prostě dohrát před vašima bezmocnýma očima.

Future is now, old man! Tohle není můj Superman, tohle není vyprávění, co mě v dětství přikovalo do sedaček a otevřelo doširoka oči mé fantazie, do té doby trénované jen na dobrodružných knížkách a pohádkách z úst mojí milované babičky. Možná budu přehlušen stovkami či tisíci jednovětných komentářů ve stylu “Vůbec nejvíc nejlepší. Pes na hrad!” nebo “Gunn to zas dokázal. Clark a Lois Hype!”, odsouzen do role brblajícího staříka, co nedovede vypnout, nedovede se “naladit” na aktuální mainstream. Můj palec dolů bude pomalu klesat do rozbouřené antiprotonové řeky a Zaslav s Gunnem bude dál spřádat plány na tucet dalších podobných trachtací.

A nebo… publikum procitne v jedné z těch třiceti závěrečných a zcela absurdně z přediva filmové historie vykloubených minut, načež samo sobě řekne, že tuhle kýčovitou antihmotu odmítá považovat za cokoliv jiného než lunaparkovou kulisu bez hlavy a paty, která se omylem vydává za film a nikoliv za kolotočářskou atrakci na Matějské - takovou tu, kde mají všichni divně obkreslené postavy ze slavných předloh, sedačky vržou a fungují na dobré slovo a do pozadí hraje na plné pecky Michal David. V osmi letech to milujete, ve dvanácti odevzdaně akceptujete, ale s nástupem puberty prostě od života za svých pár stovek chcete víc. Future is now, tady se láme chleba, který rozhodne o tom, jestli budeme do kina chodit na velké příběhy za velké peníze, nebo se spokojíme s čímkoliv, co nakrmí meme generátory a pocit, že jsme si to ve FOMO davu odškrtli jako další bójku v moři kulturního zmaru, kde kvalitu neurčuje dílo samotné, ale schopnosti markeťáků a SEO oddělení. 

Loučím se skandálními třemi z deseti, což mnohé z těch, co rovnou sjeli k číslu a zamířili do komentářů, jen utvrdí v generační brázdě, která se tu a tam otevře nad kapesním MovieZone vesmírem. A na závěr ještě jednou připomínám, že na Supermana byste do kina měli jít hlavně proto, že se vám chce. Můj názor by vás neměl znejistit, spíš podnítit vaši zvědavost a kritické uvažování. 

Přehrajte si trailer Není nic příjemnějšího, než si po filmu jen tak pokecat, ať už naživo nebo v komentářích. Je jedno, jestli stojíte na té či oné straně, před dvaceti lety jsme MovieZone založili právě proto, abychom lidem nabídli platformu, kde si budou moci o své lásce k filmům nejen číst, ale hlavně povídat. Tak šup do kina a uvidíme se na druhé straně.