Někteří z vás si určitě pamatují, že se sólovka Flashe začala řešit v roce 2013 a měla dorazit v roce 2016. Chystaný projekt ale okamžitě začal nabírat zpoždění, prošel rukama nespočtu režisérů, a nakonec úplně minul dobu, kdy byl relevantní. Ve chvíli, kdy se ho konečně ujal Andy Muschietti (To), byla éra Ligy spravedlnosti dávno pryč a DCEU se začalo transformovat do nové podoby, která počítala s velkým prostorem pro Keatonova Batmana. Tyhle plány však také vzaly za své a Keatonova práce na Flashovi, Batgirl a Aquamanovi 2 skončila z velké části v koši. Co nám tedy z „nové éry“ DC zbylo? Inu, zbyla nám sólovka Flashe, v níž dva rychlíci, jeden netopýr a jedna superholka bojují s generálem Zodem.

Proč vypadá celovečerák o jednom z nejslavnějších superhrdinů od DC zrovna takhle? Odpověď je velmi jednoduchá – protože u DC chtěli (jako tradičně) udělat všechno pětkrát rychleji, než je potřeba. Velkou součástí filmu je slavná zápletka o tom, jak se Flash snaží zabránit vraždě své matky, za níž je neprávem odsouzen jeho otec, a nadělá velkou časoprostorovou paseku. Zároveň tu ale je comeback starého Batmana, který by klidně vydal na samotný příběh, a taky představení nové Supergirl, jejíž propojení se Zodem by také uneslo mnohem víc prostoru.

Jenže doba je zlá, a tak se tři zápletky hodily do mixéru a vylezl z toho komiksový kočkopes, který se pokouší hrát na úplně všechny noty. Na jedné straně se na člověka sype přepáleně humorná stylizace, kdy do sebe Flash groteskně cpe jídlo a zachraňuje digitální kojence, jen aby vzápětí přišlo osudové drama, jež vyústí v superhrdinskou verzi Návratu do budoucnosti. Postavy přibývají, situace se komplikuje… místo vysvětlení důležitých věcí (a nastavení jasného tónu) ale přichází klasické mumlání ve stylu „všechno je možné a záleží čistě na tom, co režisér zrovna potřeboval udělat… hele akční scéna a ticho tam!“

Do jisté míry to samozřejmě funguje. Flash je často zábavný (tedy pokud se zvládnete smát u kejklí frenetického Ezry Millera a jeho ještě frenetičtější mladší verze), výprava patřičně velkolepá a díky bohu má film velmi slušné tempo, takže těch 144 minut zase tolik nepocítíte. Velká potíž je ale v tom, že tu na nic není dostatek času a třeba Supergirl vyloženě řekne patnáct vět, dvakrát se s někým porve a vyklidí pole, jelikož se film raději začne motat v paradoxech mnohovesmíru a vytahovat z rukávu camea.

Jasně, fanoušky tohle pomrkávání asi potěší a většina „řadových“ diváků jím bude mile překvapená. Skoro všechny nostalgické momenty ale jsou bolestivě digitální, což mimochodem platí i o největších akčních scénách. Stejně jako u nedávných Transformers se finále Flashe odehrává na rozlehlé pláni, kde prostě nic není a z každého záběru trčí zelené plátno. Působivost mnoha klíčových sekvencí tak výrazně pokulhává, a jelikož nejsou samy o sobě bůhvíjak objevné či nářezové (prostě se rychle běhá nebo létá a úřaduje slow motion), sráží to Flashe do komiksového průměru, z něhož si za pár dní vybavíte jen příběhový guláš a snaživého, ale upozaděného Keatona.

Kéž by Flash zůstal u příběhu s matkou, jenž z leckoho vydojí nefalšované emoce, a necpal se do opakování Muže z oceli a zkrácené verze batmanovského comebacku. Mohli jsme totiž dostat opravdu vymazlenou sólovku a ne jakousi polotýmovku/polocrossover, kde se spousta problémů řeší tím, že se prostě vyběhne mimo realitu a najednou není potřeba přijít se zakončením.

Jak už jsem tedy párkrát naznačil, z očekávané a tolik hypeované komiksovky se vyklubal průměrný blockbuster, který sice splňuje moderní popcornové parametry, ale do síně žánrové slávy rozhodně nevstoupí. Muschietti si zaslouží respekt za to, že film rychle uhání kupředu (haha…) a zvládne dojmout i pobavit tam, kde by dojímat a bavit měl. Zároveň v něm však shází místo pro vedlejší postavy, řada zápletek nemá uspokojivé vyústění a ve scénách, kde byste měli žasnout nad skvělým momentem, se často budete spíš křenit nad slabým vizuálním podáním. Třeba to ale všechno spraví druhý díl, jenž prý, ehm… vůbec není vyloučený!