A je to za námi. Jedno z největších mediálně propíraných opáček, které nafouklo ambice, ega, ale i už tak monstrózní rozpočet problémového vyvrcholení komiksového DCEU. To, co mělo být zničující ranou do boku konkurence, se stalo v roce 2017 jedním z nejvysmívanějších blockbusterů sezóny a komerčním propadákem. Spravedlnost, alespoň ta internetová, ale existuje. I proto Zack Snyder vyrval svůj projekt z pařátů osudu (rozuměj Josse Whedona a warnerovských archivů), zapřísahal se, že nepoužije ani jedinou scénu z přetočené verze a zavřel se s hrubým materiálem do sklepa, zatímco mu HBO opatrně začalo posílat dodávky se stodolarovkami, aby se pokusil o zázrak, hnán slepou podporou hlasité menšiny na sociálních sítích.

Než to začneme hodnotit, rád bych se představil. Jmenuji se Vašek, líbil se mi Muž z oceli, protože měl solidní scénář, dobré herce ve vedlejších rolích, parádní triky a skvělý soundtrack. Byl to nový, jiný Superman a měl tah na branku, i když možná až moc veliký, protože Snyder v podstatě vyřídil první dva Donnerovy filmy (co se týče děje) v jednom tahu, aby se už dostal k dalším šťavnatým zápletkám supermanovské historie. Ano, víme, že chtěli v DC honem honem dohnat Marvel a právě svou neuvážeností (místo regulérní dvojky se točil Batman v. Superman) svou karetní partii začali prohrávat. Sami se sebou. Mohl bych tady vyprávět, jak fungují ve studiích střihy filmů, kolik existuje verzí, jak se režiséři liší tím, kolik si pro jistotu natočí “odpadu”, aby mohli děj hnát různými odbočkami a doladit ho až ve střižně. A že Zack Snyder v tomhle duchu kráčí přesně opačným směrem než marvelovky, kde je vše pečlivě nalajnováno pět let předem a režisér je jen figurka. 

Tím se ale dostáváme zas a znovu k jedinému. Snyder nikdy figurkou být nechtěl. Člověk, co v podstatě záběr po záběru obkreslil Třístovku, se ve svém supermanovském triptychu snažil o vyprávění. Je to hezky vidět i na prodloužené režisérské verzi Batman v. Superman. Ta ovšem jednoznačně naznačila, že Snyder pod zásahy velkého studia trpí a… že není příliš dobrý vypravěč. Pokud ho nejistí vyloženě schopní scenáristé, má Zack problémy se srozumitelně vymáčknout a až příliš často se ztratí při tom, jak poslouchá svůj vlastní hlas. Jeho náhrada Whedonem pak jen dokonala dílo zkázy. 

Navzájem nekompatibilní autoři, z nichž má každý svoje chyby, pomohli na svět kočkopsímu eposu. Aby bylo jasné, na čí straně stojím, jen dodám, že Whedon nikdy neměl točit celovečeráky. On je docela schopný script doktor, když potřebujete scénář posolit hláškami a popkulturními odkazy. Jako sólo scenárista je příliš utržený ze řetězů a Whedonovi režisérovi zas chybí jistá ruka a nápady. První dvoje Avengers ve srovnání se dvěma půlkami těch třetích to jasně dokazují, cokoliv dobrého v tomhle filmu zařídil štáb a CGI, nikoliv režisér s vizí.

Liga spravedlnosti Zacka Snydera: FOTOGALERIE

Teď už tedy k tomu filmu. Snyderovi se v jeho čtyřhodinovém ultimátním cutu povedl husarský kousek. Přeskládal a namixoval původní film skoro k nepoznání. Původní scény jsou buď na jiném místě, obalené jiným masem, nebo nahrazené novým. Snyder toho měl přitočeného pro strýčka příhodu hodně a o zbytek se postaralo CGI, chytré záběrování nebo tu a tam nějaký nový voice-over, dabing a nový soundtrack. Výsledek je prokazatelně snyderovštější a působí dojmem epické podívané, pokud tedy hodně přimhouříme oči nad zvoleným formátem 4:3 a některými triky.

Na ty nové jednoduše nebylo dost peněz a času, takže je Zack občas “nenápadně” zahalí do té svojí “mlhy”. V hantýrce se tomu říká haze… točíte (renderujete) postavy proti slunci, abyste divákovi vehnali světlo do očí a rozpili okraje figur. Snadno se tak schovají nedokonalosti, ale zároveň přicházíte o ten pocit řemeslné špičky. Někomu to nevadí, někoho to mrzí. Jiný kraj, jiný mrav. Garantuji vám, že v kinech by nesourodý vizuál Justice League dostal od lidí se zdravýma očima mnohem větší výprask. Tady to lze vzhledem k okolnostem a prťavým televizím odpustit. Pro jednou.

Klidně přiznám, že ty čtyři hodiny celkem utečou, jakkoliv jsem na film koukal na třetiny, což ale bylo dáno mým rozvrhem, nikoliv únavou materiálu. Paradoxně mě víc bavila první, vysvětlovací a trochu natahovaná dvouhodinovka než ta druhá, kdy v poslední hodině už skutečně jdeme do velké akce za záchranou světa. Většina internetu tedy mluví spíš o válečném flashbacku a padají slova o Pánovi prstenů, ale to si při vší úctě (i k Warner Brothers) nechám od cesty. A připomínám, že Pán prstenů teď nově vyšel ve 4K. To kdyby si někdo potřeboval nechat zkalibrovat optické i jiné obvody. 

Zápletka je v podstatě stejná jako v původní Lize spravedlnosti, ale Snyder přichází s patchem, který přináší úplně nové postavy. Nebo alespoň pohled na ně. Flash z toho profituje lepším backstory a epičtější koncovkou, jež částečně dovysvětluje i jednu klíčovou scénu z Batman v. Superman. Cyborg dostává regulérní, jakkoliv trochu béčkový origin. Obě postavy sice castingově pořád “plavou”, ale stávají se regulérními členy týmu a nikoliv jen narychlo načrtnutými figurami, aby ten tým naplnil alespoň průměrné osobní auto.

Komu ještě nafouknutá úvodní stopáž prospěla? Určitě Batmanovi. Affleck většinu prvních dvou hodin stráví mimo netopýří oblek a jeho úloha protagonisty, co musí dát celou Ligu dohromady, je tím ještě posílena. Je to krása, a ano, bez mučení se přiznám, že na Afflecka jako Batmana bych klidně kouknul znovu v čemkoliv. Jen bych mu doporučil, aby si občas odkašlal, to je pro mě problém většiny temnějších postav ve filmu, včetně Steppenwolfa, jehož origin je také robustnější a navíc potkáme i vyšší velení, Darkseida a krizového manažera DeSaada. Průměrnému divákovi by to mohlo být jedno, protože víc postav na Orloji, víc zpomalovaček a víc informací se nutně nerovná lepší příběh. A je to až bolestně vidět u zbytku Ligy. Aquaman je na tom plus mínus stejně jako dřív. Vykořeněný metalák s trojzubcem, jenž si holt musí počkat na sólovku, aby trochu zaujal. S odstupem tří let na něj v Lize koukáte snad i kritičtěji, protože už díky Wanovi znáte jeho nenaplněný potenciál. S power couplem naší story je to ale ještě trochu horší.

Wonder Woman a Superman. Snyder vrátil amazonky zpátky do hry ve velkém stylu a Diana z toho rozhodně profituje, její role v celém příběhu je zásadní a bez Supermana v dohledu je právě ona tou, k níž se upínají zraky ostatních, když jde opravdu do tuhého. Akčních scén je dost, jsou snyderovsky vynalézavé a zpomalovačky v nich nevadí, to spíš tlumená paleta a střídání slušných a neslušných CGI festů, kdy se člověk občas mezi pixely ztrácí. Zbytečné eRko simulované virtuálními cákancy krve ale ruší a přináší s sebou neradostný trend. Hlavní hrdinové jsou nemilosrdnější než kdy dřív. V jedné z prvních scén Diana hlavního teroristu prohodí skrz opěrnou zeď domu, a rozpráší tak nejen jeho tělesnou schránku, ale i tisíce cihel nad okolo stojícím davem. Proč? Protože to vypadá efektně? Tenhle dočasný ústřel ovšem pokračuje při Supermanově první konfrontaci s Batmanem a vrcholí tím, jak naše Liga naloží s hlavním záporákem. Truth and Justice in American Way? Ok, jestli to má takhle být. V komiksech se občas jde přes mrtvoly, ale tohle je značný úkrok od tradic všech zobrazených postav.

Netvrdím, že potřebuji u Supermana vyloženě donnerovskou pohodičku, než začne jít do tuhého, ale Snyder jak by měl na Kal-Ela pifku. Už v prvním filmu mu vyrobí nesmazatelné bebí, když ho v závěru donutí zlomit vaz generálu Zodovi. A pak z něj v podstatě udělá toho apokalyptického mučedníka, jenž sice má oporu v komiksu, ale je na míle vzdálený té obecné image, pro kterou Supermana milujeme. Whedon se to snažil v závěru původní Ligy napravit a Superman se do boje se Steppenwolfem vracel jako takový ten overpowered skautík s blazeovaným úsměvem na tváři. Jenže tady zase vládne černá a epilogem navíc Snyder naznačí, že Supermana klidný “druhý” život nečeká. Jako fanoušek téhle postavy a Cavilla jsem trochu uražen. Kdo chce vyloženě malovat uhlem, může si vychutnat celou řadu animáků, v nichž Superman prochází takovými proměnami. A víte co? Jejich tvůrci to stihnou všechno odvyprávět během hodinky a půl.

Už se zase do Zacka trefuji, já vím. Neměl to lehké, protože nemohl odvyprávět úplně nový příběh. Byl omezený materiálem, co už natočil, novým rozpočtem a limitovanou schopností vyprávět skrz postprodukci. Ale jak už jsem naznačil, on měl vždycky problém neopájet se vlastní genialitou a neodbíhat do postranních linií, jen aby ukázal, co všechno z předlohy zná a chápe. Je to ten nerd, co ho potkáte na Comic-Conu a on vám dvě hodiny v kuse vysvětluje, jak se schopnosti jeho cosplay obleku odkazují k uniformě jeho oblíbené postavy. Ten oblek je super, má parádní funkce, kluk je šikovnej, ale… too much information, kámo. Do té míry, že to popírá základní hodnoty filmového vyprávění. 

Má to být o příběhu, nikoliv o výkladní skříni a marketingu samotného tvůrce. Snyder dokonce z děje “vyndal” většinu smrtelníků a NPC postav, protože na ně vyloženě není čas. Používá je tu jen v nezbytných případech. Jsem rád, že tu není ukrajinská rodinka z Whedonovy verze, ale celý ten prostor, v němž stojí Steppenwolfova základna, je jen anonymním kusem CGI mapy. Stejný problém logicky řeší i Infinity War a Endgame, ale tohle není srovnávací analýza, takže nehodlám stavět Ligu proti MCU, dokonce ani proti původní Lize, protože film musí obstát sám o sobě. I tuhle hodnotu však Snyder v závěru sám sobě sabotuje.

Přehrajte si trailer Epilog je totiž fajn a do jisté míry jde o dojemnou fanservice (až na pána z Marsu, ten je tu skutečně navíc), ale je tu cítit urputná snaha říct příliš, slíbit toho ještě víc… Snyder Cut proto v důsledku není spojitým filmem a upřímnou snahou o odvyprávění epického příběhu, je to finální křeč ve výsledku “podívejte, co všechno jsem vám mohl nabídnout”... spíš Zackův marketing než snaha udělat tečku. Nekonečná bitva se studiem tu zakrývá touhu prezentovat publiku co nejlepší možný film. Hardcore fandové tak zůstávají pouhými pěšáky, nikoliv publikem. Ocas vrtí psem. A pes je evidentně šťastný. Ten, kdo to vidí z druhé strany ulice, však vrtí maximálně tak hlavou.