Po novinářské projekci nejvíc super hrdiny jsem si musel dát pár dní pauzu. Dvanáctiletý geek ve mě totiž řval nadšením a zmateně blekotal něco o maximálním hodnocení. Jasně, byl v tom IMAXu spolu s mým okoralejším já, které už si pomalu začíná myslet, že se ty komiksové skopičiny ve vší crossoverové, restartovací a týmovací horečce začínají blížit pomyslnému vrcholu, ze kterého se už pojede jenom z kopce, jenže... kde je ten vrchol? Je to Muž z oceli? Není. Ale právě on naznačuje, jak moc komiksový žánr za uplynulou dekádu vyrostl, zmohutněl a nabral na sebevědomí. Že je Superman postava, kterou nelze zajímavě zfilmovat, aniž by člověk uhnul do laciného šaškování s kostěnými brýlemi a 100+1 klišé novinářské profese? Zack Snyder, jištěný z úctyhodné dálky Christopherem Nolanem, to přeci jenom zkusil. A se vší svojí zabejčeností rozhodně uspěl. Američané tomu říkají tour de force. Někteří moji kolegové pro to mají podstatně nevybíravější slůvka. I zdánlivě povrchnímu akčnímu infernu lze ale nahlédnout pod povrch. A my to teď zkusíme.

Váš vztah k Muži z oceli bude do značné míry determinovat váš vztah ke Snyderově tvorbě. Pokud ho máte za bezhlavého rutinéra, co "jen" lepí jeden kus patosu na druhý, aby vyrobil něco na první pohled i poslech epického, co spolehlivě rozdráždí děti v nás, pak budete mít problémy s udržením pozornosti už v úvodní scéně na Kryptonu, která má ovšem víc atmosféry a vypiplaných kulis než kompletní Thor. Nemluvím teď jenom o technické úrovni, ale i o rychle a účelně nahozených charakterech (Russell Crowe, Michael Shannon), které vás začnou zajímat ještě před úvodními titulkami. O akční sekvenci, která by jinde s přehledem fungovala jako velkolepé finále. O soundtracku, který do toho neuvěřitelně buší (Zimmerovský stereotyp? Ve spojení s obrazem funguje náramně a rozhodně se na sploše dvou a půl hodiny nestihne oposlouchat).

Muži z oceli je od první minuty hutný. Jako pověstná gulášovka, ve které stojí lžíce, a která je servírovaná s půl kilem masa, ze kterého by se najedla čtyřčlenná rodina. Snyder má tzv. těžkou nohu na plynu. Buď jede na sto procent nebo na plné koule couvá. Stacionární poloha neexistuje, červená na křižovatce platí jen pro ty druhé. Surovost, se kterou režisér skládá jednotlivé díly skládačky může někoho až urážet, ale umožňuje hned několik věcí, ke kterým by se opatrnější tvůrce nikdy nedostal.

Zaprvé - ve filmu jsou všechny ty věci, co jste viděli v ukázkách - a mnohdy ještě o dost epičtější - aniž by to ovšem působilo nějak přebujele. Snyder zkrátka věci urychlí nějakým tím stereotypem nebo oslím můstkem v podobě papírem šustící hlášky, ale v rekordním čase se mu povede vyvolat emoci. Ať už je to zásluha přiblble znějících, ale v zásadě odzbrojujících one-linerů, nebo dobře obsazených herců (Kevinu Costnerovi stačí koukat do dáli a má vás v hrsti), Snyder vás nakopne, dojme i naštve, kdykoliv potřebuje - jen se nesmíte nechat urazit všudypřítomným patosem, který ovšem k Supermanovi patří jako k Bondovi martini a dobře ušitý oblek. A ve středu tohohle emocionálního čardáše stojí pro někoho prkenný, pro někoho věrohodně mimozemský Henry Cavill, který si chladný odstup mimických svalů vynahrazuje neuvěřitelnou fyzičkou a nejvytesanějšími lícními kostmi, co jsem viděl v reálném světě. Toho Supermana má zkrátka nejen na břišních svalech, ale i v obličeji. A hraje zhmotnělého boha s obří silou a intelektem přesně tak, jak bych čekal. Ostatně stačí si vzpomenout na Dr. Manhattana ze Strážců. Až budete disponovat takovou mocí, možná taky přijdete pár lidem trochu divnej.

Zadruhé - si Snyder navzdory Nolanově pomoci dláždí svou vlastní cestičku. Kašle na laciné vtipkování, které adaptace Supermana provázelo filmovým i seriálovým universem, ale ani se nesnaží ikonický charakter protáhnout duševní žumpou jako v případě nolanovské netopýří trilogie. Muž z oceli není ani na chvilku zbytečně temný, ale stejně tak ani na okamžik neuhne do sebeparodování nebo byť jen vlažné formy humoru (tj. ani popkulturní masáž z Avengers, ale dokonce ani Raimiho legrácky ve Spideym). Někoho to může naštvat, někoho dokonce možná rozesměje ta hra na Clarkova osudová rozhodnutí, odehraná výhradně skrz Cavillův kamenný obličej a tuplák tátovských mouder. Já jsem naopak ocenil, že jsme nebyli svědky dalšího zbytečného šaškování s Lexem Luthorem (Gene Hackman to svého času uhrál, protože je pan herec, Spacey v Singerově verzi měl postavu od začátku blbě napsanou) nebo záplavy žurnalistických klišé v Perryho redakci. Vlastně i ta Lois Lane je tu trochu navíc, a kdyby ji Superman potkal až v samotném závěru, nic moc by se nestalo. Její nastrčení coby impuls Supermanovy důslednější péče o lidstvo se Snyderovi příliš nevydařilo, ale vzhledem k tomu, že v podstatě narativně kombinuje první dva Donnerovy filmy a servíruje tak vlastně origin a sequelovou katarzi v jednom, to není důvodem ke kárání. Naopak.

Na ploše jednoho filmu tu dostáváte hotovějšího hrdinu než jinde za celou trilogii dohromady.Dějová přehuštěnost, šokově zmražená půlhodinovým finále, ve kterém jsou převálcována všechna očekávání (co se týče počtu zničených budov), umožňuje zbudovat o to masivnější dějový oblouk, byť z trochu opotřebovaných cihel. Ano, celá zápletka o svobodě volby, dvojí loajalitě, první lásce, náhradních rodičích... to všechno jsou tak obecné mechanismy, že jejich zmínkou vlastně nic nespoileruji. Na jejich vyzrazení, stejně jako uchopení v ději totiž vlastně příliš nezáleží. Jsou součástí Supermanova originu už několik dekád, a ani Snyderova snaha zamotat je do náhodně se odvíjející spirály (snímek není ani zdaleka odvyprávěn chronologicky), z nich neudělá linie hodné větší pozornosti. Přes jejich povrchnost si ale nelze nevšimnout, že jakmile do sebe krátce před finální smrští zapadnou, je nám na ploše jediného filmu prezentován hotový a dospělý superhrdina, kterého jste připraveni vyslat do války, kde se o něj budete bát a kde mu budete fandit.

A je vlastně úplně jedno, zda v závěru Superman zachraňuje lidstvo nebo kočky ze stromů, jestli se bije s úlisným Luthorem, nějakým exotickým záporákem ve stylu Brainiaca nebo právě kryptonskou nemesis - generálem Zodem, který se na první duel s účastí veřejnosti zdá být přeci jen příliš silným oříškem. Důležité je, že v Cavillovi vidíte hotového Supermana. Toho, co je připraven definitivně překročit stín Reeveova ztvárnění nejen v očích hrstky teenagerů, co Donnerovu verzi nepamatují, ale i v myslích veteránů, kteří si odmítají připustit, že pláštěnku je potřeba po dlouhých pětatřiceti letech konečně vyprat.

Přehrajte si trailer Nerad bych tady přechválil technický aspekt snímku a především tedy akcí nabité finále, ve kterém za ohlušujícího zvuku bortících se mrakodrapů, trochu zaniká humanistická myšlenka, která svým hláskem neumí přeřvat Snyderův na maximum vytočený motor, ale závěrečný duel je pro mě symbolickým vyvrcholením, jakousi vyvřelinou zadržované síly celé první poloviny. Superman se tu v žáru boje vytvrzuje tak jako doběla rozžhavená ocel kalená ve vodě za mohutného syčení a magického shluku chemických procesů. Všechen ten nádherný bordel, který Snyder předvádí můžete považovat právě za symbolické kalení. Rozhodně nejde o snahu zamaskovat dějovou prázdnotu a absenci pointy. Snyder předvádí pravý opak. A s pointou si poradí stejně lišácky jako Abrams v prvním Star Treku. Poslední záběr je přesně tím, kterým by původní Donnerův Superman dneska začínal, kdyby ho chtěl někdo pouze otrocky vzkřísit. To z Muže v oceli ale nedělá zbytečný prequel, naopak tu máme co do činění originem, který zbaštil dost růstového hormonu na to, aby jedním tahem dohnal marveláckou konkurenci a ještě jí stihnul udělit pár lekcí (např. o tom, že když chcete natočit epický akční komiks, musíte si vybrat v prvé řadě dobrého řemeslníka).

Hlavně se teď ale po hospodách bude znovu řešit, jestli by Thor s Hulkem dokázali Supermanovu zkřivit tu jeho pověstnou kudrlinku. A přesně to teď filmový komiks potřebuje. Protože když se dva perou, divák se směje.