Mám toho na srdci hodně, tolik, že bych nejradši po vzoru Polka Dot Mana začal zvracet všechnu chválu na klávesnici, a ona by se proměnila v úžasně barevná slova a věty, jejichž čtení by vás hladilo po duši. Nebo bych mohl jako vytočená Harley Quinn propuknout v květinovou explozi plnou motýlků, co by vás pošimrali na těch správných místech, takže by pak už slov nebylo třeba. Jenže ani jedno neumím – bohužel – čili to uděláme hezky po staru. Já vám stručně popíšu, proč je nový Sebevražedný oddíl Jamese Gunna tak moc boží, a vy ho pak na oplátku vyrazíte hezky do kina podpořit, aby tvůrci jako on mohli v budoucnu točit filmy jako tohle. Fér? Fér.

Předně, nemám vlastně vůbec nic proti Ayerově filmu z roku 2016. Jasně, byl problematický až na půdu, akce byla dost obyčejná, děj směšně jednoduchý a některé postavy a jejich linky vyzněly zcela do prázdna. Zároveň s tím však bylo patrné, že si herci mezi sebou vytvořili parádní chemii, Margot Robbie jako Harley Quinn byl tehdy dost možná casting roku, odkazy na Affleckova Batmana taky bavily, a k tomu film doprovázel poměrně solidní soundtrack. Výsledkem tak byla neurážející zábava, která ale za tím nejlepším, co se v žánru urodilo, výrazně zaostávala.

Přetočme list, píše se rok 2021, a do kin vstupuje Sebevražedný oddíl číslo dvě. Je to v zásadě takový soft reboot, ani sequel, ani tvrdý restart, prostě takové volné pokračování, které se neohlíží po žádném jiném DC filmu, ale přitom neignoruje to dobré, co po Ayerovi zůstalo. Konkrétně tedy Margot Robbie, Joel Kinnaman, Jai Courtney a Viola Davis. Důvody, proč se nikomu nechtělo zbavovat těchto herců, jsou asi nejspíš jasné. Vrátil by se pak býval i Will Smith, ale měl už jiný program, takže za něj tentokrát zaskočil jiný drsný frajer s bouchačkou, Idris Elba.

Co se představování světa, postav nebo vůbec celkové atmosféry filmu týče, sfoukne to Gunn tentokrát během prvních pěti minut. Když si chtějí vězni z Belle Reve zkrátit svůj trest, stačí Amandě Waller kývnout na předem nedefinovanou misi, vyzbrojit se a pak s kupou dalších podivínů, kterým se oficiálně říká Task Force X, ale jinak jsou známí spíš jako The Suicide Squad, vyrazit do akce, kde velmi rychle a poměrně nešťastnými způsoby začnou umírat.

Celé intro je v podstatě jedna dlouhá, vtipná, vynalézavá a celou dobu nezvykle brutální představovačka postav, které se můžou, ale taky nemusí dožít následujících minut, a už jen z tohohle začátku vám začne být patrné, že nejenže Gunn dostal volnou ruku k tomu, aby si s filmem, jenž je tvrdé eRko, mohl dělat, co se mu zlíbí, ale že si taky tvůrce dal skutečně záležet, aby sem narval co nejvíc nápadů jen šlo. Kamerové otáčky, přelety, různé barevné palety, kontrasty, pochopitelně tomu odpovídající výběr komiksových postav, z nichž každá disponuje jinou schopností, přičemž je jedna bizarnější než ta druhá, a pak samozřejmě hudba. Jestli byla dvojka Strážců Galaxie v něčem lepší než jednička, tak to byl jednoznačně ještě stylovější výběr hudby, a jistě leckoho potěší, že Gunn v tomhle trendu pokračuje i tady. Připravte se, že se vám tyhle pecky budou točit na Spotify ještě pár týdnů po premiéře.

Každopádně jen co si začnete namlouvat, že jste režiséra a jeho film prokoukli v prvních minutách, a že už vás nemá čím překvapit, přijde nekompromisní stopka, na plátně se objeví název další kapitoly, a vše začíná nanovo. Tenhle oddíl totiž jede podle Gunnova scénáře, a ten zdaleka není vždy jen lineární. Film tak hned několikrát ukáže různé scény z více stran, je s tím ovšem pracováno s velkým citem, rozhodně takových momentů není přemíra, a naopak to dopomáhá k utvoření si komplexnější představy o celém týmu, kde se právě nachází jednotliví členové, co dělají, a tak. Hlavně je to ale fajn, protože to děj činí daleko méně předvídatelným.

Co se humoru týče, budete se asi nejvíc smát v momentech, které jsou vtipné takovým tím krutým způsobem, kdy buď někdo ošklivě umře, aniž by třeba nutně musel, anebo se někdo chová či tváří jako idiot, aniž by to o sobě věděl – ta častější varianta. Tady se režisér Strážců Galaxie zkrátka nezapře, to že ale tentokrát dostal možnost být se svým materiálem o dost odvážnější je jednoznačně ku prospěchu věci.

Herecká sestava šlape rovněž o pár úrovní výš jak naposled. Elba si po delší době zahrál ve filmu, ve kterém je všechno tak, jak má být, a je tu parádní. Margot Robbie pak pro změnu předvedla, proč se pro tuhle roli narodila, a Gunn jí rovnou naservíroval tu nejlepší dějovou linku, jakou doposud postava Harley Quinn ve filmech zažila. Nádherná, nevyzpytatelná, smrtící, prostě taková, jaká má Harley být. Popravdě každý se tu nějakým způsobem v jedné či dvou scénách vyšvihl, všechny je vyjmenovávat nebudu, ale mými favority jednoznačně byli King Shark s božím hlasem Sylvestera Stalloneho, Peacemaker, a to jsem doteď Johna Cenu ani trochu nemusel, a Ratcatcher 2, kterou si zahrála zatím pro nás neznámá herečka Daniela Melchior. Jo, přál bych ji velkou kariéru.

Jak jsem již avizoval v úvodu, akce je na komiksové poměry nezvykle krvavá. Tak krvavá, že se film klidně může stavět na úroveň letošních akčňáků Nikdo nebo Rozhněvaný muž. Gunn se s tím ani trochu nemazal, takže ve filmu narazíte na prořízlé lebky, useknuté končetiny, rozmlácené tváře, probodnutá těla, většinu z toho pak mají na svědomí naši „hrdinové“, což je přesně ten důvod, proč si to Gunn mohl v Sebevražedném oddílu dovolit spíš než třeba bratři Russoové v Avengers. A ne, vážně nepotřebuji ke spokojenosti, aby krev čvachtala z každého druhého záběru jako v Rambovi, jenže nový oddíl není násilný jen proto, že může, nebo proto, aby byl. Je násilný, protože tady máte postavu lidského žraloka, který když vezme člověka, tak ho prostě rozpůlí. Zbraně v něm nosí masoví vrazi a sociopati jako Peacemaker, kteří si ve své zkažené mysli najdou vždycky dostatek důvodů, proč zabít kohokoli, i třeba malé dítě, jakkoli brutálním způsobem. A byť to není ve filmu nikdy podáváno tímhle seriózním způsobem, je to mezi řádky zkrátka moc dobře ospravedlněné, a ještě navíc je to natočeno způsobem, na který je radost se dívat. Něco takového není lehké zvládnout, a Gunnovi za to patří smeknutí kloboukem.

Co se ale povedlo nejvíc je prostě ta perfektně vyvážená atmosféra. Film umí být veselý, stejně jako vážný. Dospělých momentů je tam hned několik, nikdy u toho však nemáte dojem vytržení, ani že by se kvůli tomu děj nějak výrazně zpomalil. Naopak, jsou to většinou organické dialogy mezi postavami, sem tam nějaký flashback, který prokreslí něčí charakter, a hned na to se zase jede dál. Tahle schopnost proplouvat mezi celým týmem, a přitom filmu přidávat nové a nové vrstvy, díky kterým vám na jednotlivých postavách začíná čím dál víc záležet, je velké umění. Hlavně je to něco, co první film tragicky postrádal. Tenhle Sebevražedný oddíl má oproti tomu srdíčko, takže když ke konci začne jít opravdu do tuhého, hned jsou ty sázky přirozeně vyšší, a emoce jedou naplno. Na komiksový blockbuster to má zkrátka setsakra dobře vymyšlený a napsaný scénář, který by mu mohlo závidět i leckteré drama.

Přehrajte si trailer Už to asi nebudu dále protahovat. Ze Sebevražedného oddílu jsem odcházel dojatý a nadšený. Šeptanda o jednom z nejpovedenějších filmů roku a zároveň jednom z nejlepších komiksových snímků vůbec není nijak přehnaná. Gunn to trefil. Chtěl bych říct, že do černého, ale na to filmu chybí možná o kapku větší osudovost, řekl bych. Endgame ani Temný rytíř to není. Ale první Strážce Galaxie to u mě hravě strká do kapsy. Gunn opravdu našel klíč k tomu, jak udělat DC komiksy nejen přístupnými, ale i drsnými, zábavnými a dospělými. Něco, co se po Nolanovi nikomu dalšímu zkombinovat nepovedlo. I proto by byla velká škoda, kdyby se už k těmto postavám, nebo třeba i jiným, nikdy nevrátil. Marvel je totiž sice fajn, ale jestli si někdo myslí, že mu Feige někdy dovolil aspoň z poloviny takové šílenosti, jaké předvedl zde, tak vážně není ani trochu připravený na to, co ho čeká. Závidím vám to první zhlédnutí a už se nemůžu dočkat na to své druhé. Díky za tenhle film.