Láska ke zvířatům, libování si v hudebních vypalovačkách, zvrhlý – a co si budeme povídat, někdy dost dětinský – humor, a v neposlední řadě slabost pro losery se srdíčkem na tom správném místě. Těch styčných ploch a společných témat, ve kterých bych si s Jamesem Gunnem u piva notoval, byste našli napříč jeho tvorbou tolik, až je to mnohdy k nevíře. Ne náhodou mám u něj často pocit, jako by mi točil filmy doslova na míru. Zatímco podobné myšlenky ale daleko víc řeším například u Sebevražedného oddílu, trojka Strážců Galaxie bude pro mnoho lidí (bohudík?) podstatně univerzálnější. Jedná se totiž o třetí díl série, jejíž postavy se ještě navíc objevily ve dvou Avengers nebo čtvrtém Thorovi, takže si s nimi divák užil své a má k nim podstatně blíž, než měl po dvou hodinách k Rat Catcher či Bloodsportovi. Gunn tohle moc dobře ví, a už od úvodní sekvence vám tak bude hrát na city způsobem, jaký ještě žádná jiná marvelovka nepředvedla.

K úrovni triků a celkovému stavu VFX napříč Hollywoodem toho za poslední roky padlo celkem dost. Filmaři jako Gunn si ale práce tisíců lidí u kompů odjakživa cenili, když se tak pouštěl do začátku produkce třetích Strážců, jako první natočil se svým bráchou a pár dalšími přáteli/herci scény, o nichž věděl, že budou potřebovat nejvíce času na perfektní doladění efektů. Od prvních vteřin, kdy se tak na plátně objeví skupinka mývalů v kleci a mezi nimi trčí vyděšený malý Rocket, je zatraceně dobře znát, že si v tomhle směru dali tvůrci ohromně záležet na každém zvířecím detailu. Což je pro takový film naprosto zásadní, protože s efekty na úrovni posledních Planet opic pak taková scéna doslova ožívá před očima a působí hned daleko emotivněji. Srovnejte s třetím Ant-Manem a je to jako nebe a dudy.

Nicméně pokud mi první vteřiny v kině vlily naději do žil, následující desetiminutovka byla jako vánoční ráno – teda kdyby vánoční rána zahrnovala, že vašeho kámoše málem zabije neznámý létající šílenec, zbytku party se útok sotva podaří odrazit, a vy musíte ještě s kocovinou vyrazit na potenciálně sebevražednou misi, abyste umírajícímu parťákovi zachránili život. Závod s časem začíná a James Gunn tak směle rozjíždí suverénně nejemocionálnější komiksovou jízdu, jakou jsme doteď viděli.

Jak už jsem naznačil v dojmech – že to tentokrát bude extrémně smutné, osobní, a že si pro sebe ukradne většinu filmu mýval Rocket – začne být patrné už od prvotního flashbacku a následné procházky po náměstí v Knowhere, z níž si Strážci udělali svou domovskou základnu. Za doprovodu Creep od Radiohead si tak s Rocketem nastíníme celkovou atmosféru a tón filmu, osvěžíme si, kdo je kdo, ustanovíme, že se Peter stále nepřenesl přes smrt své lásky Gamory (ta nová ho nesnáší) a než se nadějeme, je tady zběsilý Adam Warlock s tváří pořád děsně nesympatického Willa Poultera, z něhož však Gunn naštěstí dělá podobného troubu, jako byl zatím ve většině ostatních filmů. Jeho obsazení tak hned dává větší smysl.

Závod s časem začíná a James Gunn tak směle rozjíždí suverénně nejemocionálnější komiksovou jízdu, jakou jsme doteď viděli.

Zápletka jako taková je pak dost přímočará. Warlocka vyslal High Evolutionary (místy teatrální Chukwudi Iwuji z Peacemakera), který Rocketa před lety pomocí krutých experimentů stvořil, a teď ho chce zpátky, aby mohl zkoumat jeho mozek. Při úvodním pokusu je ale Rocket těžce zraněn a strážci se tak musí vydat napříč galaxií, aby ve zkratce našli lék, zatímco jim po krku stále jde Warlock se svou matkou (Elizabeth Debicki si zopákla roli ze dvojky). Průběžně se navíc vracíme skrze flashbacky do Rocketova mládí, kdy ho sledujeme buď ve společnosti nelítostného a místy bezradného stvořitele, nebo naopak jeho dalších zvířecích přátel. Pakliže vám cukaly nervy při sledování lovu velryb ve druhém Avatarovi, jsou tyhle pasáže dost podobné a Gunn se v nich docela jasně vymezuje proti všelijakému experimentování na zvířatech, které si bohužel neodpouští nejen záporáci v jeho filmu, ale má přesah i do reality. Minimálně to však dělá z High Evolutionaryho padoucha hodného třetích dílů, který i přes určitou zkratkovitost svého chování vzbuzuje despekt a při srovnávání účtů tak cítíte sakra velkou porci zadostiučinění.

V jádru všeho nicméně stojí jako vždy dynamika mezi jednotlivými hrdiny. Na té to většinou stálo a padalo, a jelikož je tohle už několikátý snímek, kde Gunn scenárista musel žonglovat s velkým počtem postav, asi vás nepřekvapí, že to zvládá ještě hravěji než kdy dřív. Pohádat se tak průběžně stihne každý s každým, mezitím se tým v průběhu filmu všelijak rozdělí a zase poskládá, a byť to tentokrát s těmi perspektivami není až tak bláznivé jako v Suicide Squad, některé nápady se buď opakují (jdeme vás zachránit -> zachránili jsme se sami, teď musíme zachránit pro změnu my vás), nebo se zde šperkují k dokonalosti. Jakkoli má pak film překvapivě vážnou a dramatickou strukturu, která možná tentokrát tolik nesedne dětem jako dospělým, má samozřejmě i hromadu fórů, narážek, nebo jiných vtipných momentů, které situaci konstantně odlehčují, a to i v momentech, kde to úplně nečekáte. V tomhle směru se Gunn už asi nezmění, a komu jeho styl humoru dodnes nesedl, bude mít i tentokrát smůlu. Pozitivní na tom ale je, že na rozdíl od kýčovitého vánočního speciálu, případně v porovnání s humorem Waititiho ve čtvrtém Thorovi, našel Gunn ve trojce Strážců relativně rozumnou míru, takže to nikdy nepůsobí křečovitě nebo otravně.

Co je pak přímo skvělé a podle mého názoru ještě o fous lepší než v předchozích dílech, byla práce s hudbou. Gunn tady vytáhnul pár zaprášených hitů z osmdesátek a devadesátek, které proložil ještě několika známějšími hity a postupně to celé servíruje stylem, který není nijak novátorský ani převratný, ale opět musím říct, že s ním režisér našel tu perfektní rovnováhu mezi „je tam toho málo“ a „už je to trochu moc“. Stejně tak si cením kamerové práce a vůbec vizuální stránky tohohle dvouapůlhodinového fláku, kdy každá akce má své památné momenty, je správně vypointovaná, fyzická, a hlavně má opodstatnění v příběhu. Ve finále dokonce dojde i na skutečnou lahůdku v podobě jednozáběrovky s celým týmem. Vymazlenost na entou!

Mírným zklamáním by zde mohly být dvě věci. Zatímco první dvě třetiny se toho citového vydírání docela úspěšně zdržují a veškeré emoce v nich jsou organické a vychází z podstaty dění na plátně, v té poslední už začíná scénář tlačit na pilu možná až moc, což vás může a nemusí odrazit – tady asi bude záležet, jak moc se tomu podvolíte. No a ta druhá je Adam Warlock, respektive některé vedlejší dějové linky, které se zdají být ve filmu zbytečně navíc a neslouží příběhu tolik, jako zbytek. Film má naštěstí neuvěřitelný spád a fakt minimum hluchých míst, jestli vůbec nějaká, takže to není tak, že by Warlock vyloženě překážel nebo nebavil. Jen tam zkrátka vůbec nemusel být. A to vlastně platí i o dalším aspektu finále, který tady ale nechci spoilerovat. V rámci celkového dojmu to jsou ale drobné vady na kráse, které mi ani trochu nebránily v tom si tuhle parádní rozlučku do syta užít.

Přehrajte si trailer Nechci tady na vás mávat tím, že má film srdíčko. Srdíčko měla jednička i dvojka. Rozhodně se ale nebojím říct, že třetí film s tímhle už ze své podstaty pracuje nejlíp. Je to zkrátka velké dojemné finále, kde žádná z postav nemá nic jistého, zároveň se jedná o příjemně uzavřený příběh, ve kterém se sympaticky pracuje se znalostí všeho, čím si strážci prošli, plno linek se tak uzavírá, dochází na fajn camea, a jakkoli byl konec slzopudný, případně už na hranici toho kýče, nakonec to James Gunn vše ukočíroval způsobem, na který se už dlouho žádná jiná marvelovka vůbec nechytá, a já mu to láskyplně zbaštil i s navijákem. O nejlepším dílu trilogie mám tak celkem jasno, momentálně už zbývá jen vyřešit, kolikrát to budu muset vidět na velkém plátně. Vy byste na to však minimálně jednou měli vyrazit taky.

P. S. první potitulková scéna je důležitá do budoucna, druhá vůbec.