Pro filmové dvojky jsem měl odjakživa slabost. Spider-Man 2, Matrix Reloaded, Pán prstenů: Dvě věže, Temný rytíř, Smrtonosná zbraň 2, dokonce i tu druhou Smrtonosnou past mám minimálně na stejné úrovni jako jedničku. Spojuje je pak nejen to, že tu všechny mají vlastní VIMko, ale když se nad tím zamyslím, tak i fakt, že to pro mě celé začalo kdysi dávno u druhého Sám doma, který v malém „důdovi“ vzbudil lásku nejen k sequelům, ale například i k celému New Yorku. Jakému jinému filmu tedy složit poklonu na Boží hod aka sequel Štědrého dne než sequelu k jedné z nejvánočnějších klasik všech dob.

Sám doma 2: Ztracen v New Yorku se sice netěší takové univerzální oblibě jako milovaná jednička, a to přesto, že tvůrčí tým zůstal prakticky beze změn – za kamerou pečlivý Chris Columbus, scénář legendární John Hughes, hudba ještě legendárnější John Williams a před kamerou opět boží trojce Macaulay Culkin, Joe Pesci a Daniel Stern – osobně si ale stejně nedovedu představit, že bych si po prvním filmu ten druhý odepřel. To by bylo jako dát si brambory bez řízku. Posadit se ke stromečku, ale nerozbalit si dárky. Rozehrát vánoční partii Heroes 3, a už si pak nedat další (ale to budu možná jen já). Zkrátka a dobře ty dva filmy k sobě neoddělitelně patří a z hlediska příběhu je druhý díl více než důstojným rozvinutím téhle zlomyslné, ale zároveň extrémně hřejivé série.

Problém dvojky tak patrně leží v měřítku, kdy většina lidí nejspíš preferuje komorní, domácí útulnou atmosféru jedničky oproti netečnému přelidněnému velkoměstu. A to je fér. Zároveň se však jedná o jedinou výtku, která mě u Ztracen v New Yorku napadá. V zásadě se totiž povedlo docela přirozeně zopakovat to samé kouzlo, co minule. Především staré dobré heslo: „Na špatném místě ve špatný čas,“ se tady povedlo opět jednou vyždímat na maximum.

Podobně jako John McClane narazil podruhé na teroristy při obyčejném čekání na manželku na letišti, narazí Kevin zcela náhodou na Mokré ba-, pardon – Dlouhoprsté bandity v New Yorku. A zase z toho je taktické inferno plné důmyslných pastí, komplexních triků a bolestivých držkopádů, při němž se nemůžete zbavit pocitu, že má jedna strana silně navrch, zatímco ta druhá si takové ponižování snad ani nezaslouží. Osobně jsem si pak tu samostatnou demolici starého opuštěného baráku v New Yorku přehrával na VHSce o něco víc než obranu domova z prvního filmu. Cihly u mě poráží žehličku.

Film navíc doplnila sympaticky nesympatická skvadra hloupých hotelových poslů, vrátil se running joke s videem, místo dojemného příběhu o starém osamělém dědovi tu máme dojemný příběh o postarší osamělé holubí ženě, specifickou roli tu hraje i samotný New York, jehož prozkoumávání z perspektivy malého kluka je přesně ten druh nezodpovědné zábavy, kterou jsem odjakživa miloval, no a ve finále samozřejmě nechybí ani dojemná tečka s velmi podobným poselstvím jako poprvé, přesto však provedená tak, že u ní uroním slzičku i dnes. Jak říkám, u tohohle filmu se zrodila moje slabost pro filmová pokračování, protože někdy více toho samého zkrátka není nutně na škodu. A ruku na srdce, může vůbec existovat něco jako příliš mnoho utrpení ve tvářích Harryho a Marva? Škodolibě říkám, že ne.