I tenhle film mám spojený s konkrétní projekcí. Ač se to nezdá pravděpodobné, den před oficiální světovou premiérou nevcházel do útrob multiplexu na Andělu ortodoxní zažranec do Matrixu. Prostě jen skončila přednáška, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než si jak největší asociál koupit bednu popcornu a sednout si sám doprostřed vyprázdněného sálu. Za sebou rozpaky novinářů, okolo sebe tuny plakátů, před sebou rozdělení diváků na hardcore fanoušky a karatele. Příslušnost do první skupiny jsem mohl odvodit už z leckdy proklínané tanečně-sexuální sekvence. Už ta mě absolutně pohltila (slině mezi Neem a Trinity bych klidně věnoval hvězdu na chodníku slávy). A bylo mnohem hůř.

Předpokládaný mesiáš začal tápat, pochybovat a poprvé v životě mě i doopravdy lidsky zajímat (mimochodem, naprosto stejným způsobem jakým mě o pár měsíců později uhranulo Poslední pokušení Krista), motivy z jednotky nebyly rozmělňovány ani variovány, ale rovnou radikálně prohlubovány o další rozměry i netušená východiska. Z přímočaré řežby o třech silách (Vyvolený – zlé stroje – povstalci) se vykulil svět mnohem širší, komplexnější a relativnější, pro mě tedy i o mnoho podnětnější než ten, který jsme znali z úderného a dokonale uhlazeného prvního Matrixu.

Dvojka Matrixu není v tomto smyslu tak vypreparovaná: Dialogy jsou leckdy příliš klopýtavé a samonosné pasáže (typu pokec s Architektem, honička, bitka se Smithovými klony) Wachowští nespojili s takovým citem pro rytmus jako v roce 98. Přesto mě Reloaded, i kvůli své těžší stravitelnosti, ba nedokonalosti, bavilo vždycky mnohem víc než první díl. Příběh Nea váhajícího, jenž bere poslání spíš jako břímě, je mi o mnoho bližší než úvodní zájem o hackera-supermana. I obraz Matrixu jako ne zcela zmapovaného prostoru, k němuž musí hledat přístup i hrdinové vedení prozřetelností, prostor překvapivě komplikovaný a nejednoznačný, mě v Reloaded doslova fascinuje. Trvalým bonusem jsou pak akční scény, v hollywoodském kontextu nenahraditelné exkluzivní zboží, jehož choreografii, hudebnímu provedení i celkovému drajvu se nepřiblížil ani velkohubý Quentnin v Kill Bill, natož McTeigue v čerstvé Vendetě. Ale to už jsou vlastně jen „detaily“... základem je mnohem méně hlouposti, než kolik by se za odsudky (po mém soudu spoluzpůsobenými nevkusnou megakampaňí) dalo očekávat. V redakci máme Reloaded rádi všichni a na rozdíl od náklonnosti k hruškovému džusu se za to ani trochu nestydíme. Nuže, klidně nám dejte na zadek, my, čtyři matrixovští mušketýři, to už nějak snesem.:-)

P.S.: Pokud mohu, prosil bych jen omezit odsudky se slovy „komerční slátanina“ a „Wachowští to natočili jen kvůli penězům.“ Působí poněkud nepatřičně (nebo spíš nejapně), pokud diváci odrostlí na komerčních filmech (tj. prakticky na všem z Hollywoodu, viz průměrný user MZ) znenadání přidávají k tomuto přívlastku pejorativní význam. Druhé tvrzení je spíš krátkozraké – moc dobře známe „zaručený“ recept na dvojku, v němž se sice píše o větší porci akce i triků, zároveň ale i o povrchnějším ději, který spláchne audiovizuální kanonáda. Wachowští se téhle cesty předem zřekli, a mj. proto dostali těžce přes prsty. I když ne od všech.