Fanoušci zavilých německých blonďáků a Alana Rickmana mě možná právě teď posílají do pekel, ale za svůj historicky první V.I.M. jsem si vybral až druhý díl McClaneových vylomenin. Důvod je jednoduchý - zatímco McTiernanova jednička je doživotně zacementovaná ve filmové historii, na její neméně povedený sequel se často zapomíná. A přitom to nebyla taková sranda - k navázání na čerstvě načatý subžánr potřebujete trochu víc než hláškujícího Willise a Williama Sadlera stepujícího před televizí, jak ho panbů stvořil. Kvalitativně driblující Renny Harlin měl ale tehdy dobrou slinu a vedle hlášek přitlačil i na akční stránku věci, díky které se McClane našlapané dvouhodinovky ne a ne zastavit.

Extravagantní killy, odkazy na první díl a pětihvězdičkové hlášky. Možná trochu ustoupila do pozadí ta elementární vyváženost jednotlivých složek a Harlin trochu víc tlačí na vizuál, ale s naštvaným McClanem nemůžete šlápnout vedle. Rampouch v oční jamce, olovo v zadku a největší ohňostroj všech dob v poslední scéně. Jsou to drobné detaily, ale když je všechny shrnete na jednu hromadu, není těžké pochopit, proč je Smrtonosná past 2 jednou z těch posledních 80s akčních božáren (expedovaných na poslední chvíli, tj. v roce 1990), které už čas nevrátí. Navíc máte ojedinělou šanci vidět, jak se před šestnácti lety točily důležité sequely. Foxové do filmu nacpali neuvěřitelné peníze (aby je o rok později předběhnul Terminátor 2 minimálně o tři koňské délky ;) a ještě řešili hrozné průšvihy během natáčení (veškerý sníh se musel vyrábět uměle). Ale vyplatilo se to a kdo si to nemyslí, pro toho máme s Brucem jediný možný vzkaz: "Yipee-ki-yay, motherfucker!"