Horor Přichází Satan! z roku 1976 to neměl zpočátku vůbec jednoduché. Leckdo ho odsoudil jako kopírku o tři roky staršího a přece jen o něco explicitnějšího Vymítače ďábla, postupem času a kasovních úspěchů se však zapsal mezi nejznámější horory všech dob – a kdyby nic jiného, jeho pokračování lze určitě považovat za zajímavější filmy než další díly Vymítače. Což platí i pro oba nové příspěvky do těchto ikonických hororových sérií.

Vymítač ďábla s podtitulem Znamení víry nás totiž před půl rokem vyloženě zklamal a definitivně utvrdil většinu žánrových fanoušků v názoru, že s remakem Halloweenu z roku 2018 to David Gordon Green oproti svým dalším snímkům trefil opravdu nepochopitelně dobře. Nyní do českých i amerických kin vstupuje celkem šestý filmový příspěvek v satanské sáze, který slouží jako prequel prvního, výše zmíněného filmu.

První znamení: Přichází satan!: FOTOGALERIE

Kvůli tomu to nemá úplně jednoduché. Nejen hororoví fanoušci totiž od začátku chápou, k čemu musí vyprávění směřovat – čili k narození Antikrista jménem Damien, s nímž bude mít později plné ruce práce Gregory Peck i další nešťastníci, kteří se z něj pokusí vychovat dobrého člověka. Když tedy v úvodu sledujeme mladou jeptišku Margaret, jak v roce 1971 přijíždí do římského sirotčince/kláštera, je jasné, že ve zrodu Satanova syna bude hrát nějakou zásadní úlohu.

Je přitom úsměvné, že pouhé dva týdny poté, co jeptiškovský hábit navlékla Sydney Sweeney v hororu Neposkvrněná, opět sledujeme mladou a naivní Američanku, která v italském klášteře narazí na podivné satanské konspirace. Z menší produkce s polovičním rozpočtem a o půl hodiny kratší stopáží se navzdory star power Sydney Sweeney nevyklubal kdovíjak dobrý film, a tak se První znamení zapíše do dějin kinematografie jako ten lepší ze dvou satanských hororů z Itálie, které vyšly na jaře roku 2024. Na vyšší mety však novinka pomýšlet bohužel nemůže.

Za účelem kličkování před divákem zaplnila debutující režisérka a spoluscenáristka Arkasha Stevenson prostory katolického konventu zhruba půltuctem postav, u nichž si dlouho nemůžeme být jistí, jakou roli ve snaze zrodit Antikrista nakonec sehrají. Stejně jako snad všechny podobné filmy se i novinka snaží varovat před církevním dogmatismem a až umrtvující sešněrovaností řádem, je tudíž jasné, že starší zástupci kléru nemají svědomí úplně čisté. U těch mladších je však situace nejednoznačná, a tak jedinou jistotou je sveřepý a podivně vlasatý Ralph Ineson jako otec Brennan, jenž se objevil i v původním filmu. Ale stejně jako tenkrát Gregory Peck, i nyní hlavní postava odmítá jeho apokalyptickým vizím naslouchat.

V hlavní roli odvádí zdařilý výkon Nell Tiger Free, jež dosud sbírala hororové zkušenosti hlavně v Shyamalanově seriálu Servant. Podle potřeb děje dokáže střídat polohy ušlápnuté jeptišky i živočišné mladé ženy, i když její herecká obětavost místy přechází až do nechtěné směšnosti. A tenhle poznatek koneckonců můžeme extrapolovat na celý film.

Spousta scén zjevně odkazuje na klasiku od Richarda Donnera, ale zcela sequelovým způsobem. Jedno děsivé úmrtí tedy parafrázuje téměř totožný moment z jedničky, ale skon je navíc ještě obohacen o sebeupálení. Zatímco původní film si vystačil s mrazivou, hutnou atmosférou neustálé přítomnosti zla, kterou navíc (doslova) prošpikoval řadou explicitních smrtí, První znamení chce strašit všemi způsoby naráz. Upozorňuje tedy na život vysávající rigidnost klášterního života, občas mrskne nějakou tu lekačku a pomocí propracovaného zvukového designu i vizuálních efektů opakovaně prezentuje divné až psychotické výjevy.

I kvůli tomu je hlavně první půlka nepříjemně utahaná. Nevíme, co se přesně děje ani k čemu jednotlivé postavy směřují a namísto budování divácké angažovanosti jsme zavalováni matoucími obrazy. S postupující stopáží se vyprávění vrátí na koleje, jelikož konečně porozumíme tomu, kdo kde stojí.

Přehrajte si trailer

Přesto si však nejsme jisti proč – při hlubším zamyšlení je celý ďábelský plán poměrně vachrlatý, a divák tak musí své logické úvahy mírnit. Což je škoda obzvlášť proto, že film zjevně nechce nabídnout jen prvoplánovou hrůzu. Postavy přemítají o tom, že víc než Ďábla se církev bojí sekularizace, což podtrhují i sociální nepokoje v římských ulicích. Režisérka Stevenson zase v rozhovorech zmiňuje inspiraci filmem Rosemary má děťátko i fascinaci subžánrem body hororu, konkrétně v situacích, kdy ženy nemohou rozhodovat o svém vlastním těle.

Je tedy znát, že První znamení vznikalo ze zajímavých základů, na nich se však nepodařilo vystavět funkční snímek, jenž by se originálu přibližoval. Pochvalu si však zaslouží střídmé využití skladby Ave Satani od Jerryho Goldsmithe – je jedině dobře, že tvůrci odolali svodům a jeden z nejslavnějších hororových motivů nechali zaznít až v nejefektnější moment. Škoda, že podobně rozvážní nebyli i v dalších ohledech.