Horory jsou tak trochu spotřební zboží. Studia je posílají do kin jako na běžícím pásu, náklady na jejich výrobu se často snižují na minimum a nikdo tak nějak nečeká, že překvapí svou kvalitou. Tomu také odpovídá casting plný neznámých herců a hereček, jejichž účast na projektu žádného diváka do kin nenaláká. Občas se ale stane, že se hororu upíše nějaká hvězda větší nebo menší svítivosti a projekt rázem dostane nový impulz. A větší očekávání. U hororu Neposkvrněná to byla Sydney Sweeney, jejíž nedávná romantická komedie S tebou nikdy byl divácký hit a každý obdivovatel ladných křivek této sympatické herečky byl díky tomu schopen zapomenout na její následný přešlap v podobě Madam Web. O to větší naději skýtala role neposkvrněné jeptišky čelící neznámému zlu v hororu lákajím na tajemství ukrytá v odlehlém italském klášteře.

Jak už to u hororů bývá zvykem, děj neklade na diváka příliš velké nároky. Sledujeme příjezd mladé Američanky Cecílie do Itálie, kde se má zaslíbit Bohu a doživotně pečovat o umírající řádové sestry kdesi v odlehlých končinách italského zapadákova. Už strašidelné sexistické narážky italských policistů na imigračním oddělení naznačují, že to zbožná Cecílie nebude mít při svém italském duchovním angažmá jednoduché. A to ještě netuší, jak moc. Leč nenechá se odradit ani cizí kulturou, ani nepřívětivostí některých řádových sester a ještě tu samou noc po svém příjezdu do kláštera složí slib čistoty. Její cesta řeholním životem může začít. Co na tom, že se nám nikdo nesnaží vysvětlit, proč se Cecílie z Michiganu ocitla právě v tomto klášteře. Protože náhoda to skutečně nebyla. Nebo byla? Ať už je to jakkoli, opravdový horor začíná ve chvíli, kdy Cecílie zjistí, že je těhotná a její neposkvrněné početí je záhada, co rychle přeroste v absolutní hrůzu. V klášteře se totiž skrývá zlo a usiluje o její dělohu.

Neposkvrněná: FOTOGALERIE

S lítostí musím konstatovat, že největší zlo, kterému bude zbožná Cecílie čelit, není šílený konvent plný pokřivených myšlenek na příchod Spasitele, ale scenárista Andrew Lobel. Jeho autorská prvotina totiž nestojí za moc. A podezřele krátká stopáž 89 minut nasvědčuje, že si tuto smutnou pravdu po poslední klapce uvědomil i režisér Michael Mohan (Voyeuři) a společně se střihačem se pokusili z pořízených záběrů slepit něco, co vypadá jako příběh. A navíc ještě tak, aby přitom Sydney Sweeney nepřišla o větší část své vybudované reputace. V rámci této pomyslné damage control nakonec odvedli relativně dobrou práci. Což ale znamená, že se jim podařilo natočit dobrý film.

Je samozřejmě otázka, nakolik se na šedivém průměru finálního střihu podílel samotný režisér, pro něhož to byla už druhá spolupráce se Sydney Sweeney (zmiňovaní Voyeuři z roku 2021). Na jednu stranu se mu daří v jednotlivých scénách budovat odpovídající atmosféru, kde odlehlý klášter a jeho podivné osazenstvo funguje jako amalgám nepříjemných pocitů. Na druhou stranu však dovolí, aby se v příběhu o neplánovaném těhotenství mixovaly prvky duchovního psychologického hororu a čistokrevného slasheru s explicitním zobrazením uřezávání částí těl, probodávání a pálení jiných částí těl a provádění amatérských císařských řezů. Díky tomu nevíte, jestli máte hltat budovanou atmosféru patologického duchovního šílenství, nebo se těšit, až zase někdo někomu něco uřízne, zlomí nebo rozdrtí.

Vysoké míře rozpolcenosti Neposkvrněné nepomůže ani smutný fakt, že některé postavy se v průběhu děje objeví a zase zmizí, aniž by bylo zřejmé, proč tam vlastně byly. A nemyslím tím, že je někdo zabije a někam zakope – to by bylo naprosto v pořádku. Prostě zmizí ze scénáře jako adventní kalendáře při povánočním výprodeji. Režijně i scénáristicky se tak dočkáte situací, kdy si nebudete jisti, kdo všechno o šíleném plánu na příchod Spasitele ví a kdo ne.

Zatímco většina scén naznačuje, že najít v klášteře spřízněnou duši nebude pro Cecílii jednoduché, když přijde na finální face-off (doslova), netušíte, jestli Cecílii stačí utéct před jedním magorem, nebo se bude muset ve vysokém stupni těhotenství prosekat celým konventem. A to je škoda, protože v určitých aspektech funguje Neposkvrněná celkem spolehlivě – především výprava je odpovídající a volba exteriérů i interiérů netrpí studiovým dojmem jako v některých jiných hororech. Vlastně mi to celé připomnělo Konec světa s Arnoldem (1999) – ten film měl několik povedených scén (Arnoldovo ukřižování, Satan v kostele), příjemně depresivní atmosféru, ale jinak to bylo až podezřele slabomyslné. U Neposkvrněné ta míra slaboduchosti není až tak absolutní a konzistentnost děje je přeci jenom větší, ale pořád jsme o level níž, než kde by se měla nacházet.

Samotná Sydney Sweeney si se svou rolí tiché a zbožné dívky upadlé do osidel šílených náboženských vizionářů poradila celkem dobře. A jestli se s její pomocí chtěla zbavit nechtěné nálepky sex symbolu několika posledních let, tak se jí to podařilo. Protože v Neposkvrněné je všechno možné, jenom ne sexy. Z jejího těla sice uvidíme víc, než kolik bychom v hororu o těhotných jeptiškách mohli doufat (ale míň než v Benedettě od Paula Verhoevena), ale kromě koupele v klášterních lázních to nemá vůbec žádný erotický náboj. Těhotná Cecílie je strhaná, týraná, uřvaná, opuchlá a uslzená, pokud není rovnou celá od krve. Jestli to byl úmysl, dobrá práce.

Režisér Mohan pro ni navíc ve finále připravil jeden extrémně dlouhý záběr, kde Cecílie řve, rodí a rozhoduje o osudu lidstva, to vše při detailním záběru na její zakrvácenou tvář. Pro někoho možná moc, ale Sydney to nakonec ustála celkem dobře. A znovu opakuji – jestli to byl úmysl, při kterém chtěla Sydney ukázat svůj herecký talent, tak dobrá práce. Na hraně, ale je to tam. Ani emočně vypjatý závěr ovšem nedokáže zakrýt díry ve scénáři a celkovou jalovost příběhu, kde víc věcí nefunguje, než funguje. Připočtěte si k tomu ne úplně přiléhavý hudební doprovod Willa Batese (Peníze těch tupců) a vyjde vám něco, co mohlo dopadnout mnohem lépe. Ale nedopadlo.