Paul Verhoeven vždycky rád provokoval. A vždycky se na to dobře koukalo, ať už to dělal v Hollywoodu, nebo v Evropě. Hvězdná pěchota a Robocop ukázali, jak se skrz na první pohled braková témata a ještě brakovější zpracování dá dělat chytrá satira, Total Recall vyrostl v naprostý kult a Základní instinkt… je prostě Základní instinkt. Když už to vypadalo, že Verhoevenovi a jeho přístupu v Hollywoodu pšenka nepokvete, vrátil se domů. S pověstí filmaře, jenž si rád dělá věci po svém, ale má dost fanoušků na to, aby mu v tom nikdo nezkoušel bránit. A jeho Černá kniha ukázala, že i v evropských podmínkách zvládne natočit velkofilm, který by byl opulentní, zároveň však typicky jeho, tudíž provokativní, šokující, občas notně černohumorný a nebude se bát pokládat otázky, na jaké není úplně příjemné hledat odpověď. To, co tvoří, nemůže nechat vnímavého diváka chladným. 

Proč tak obšírný úvod? Protože tohle všechno platí i o jeho novince Benedetta. Ta sice může na první pohled působit tématicky a formálně lehce usedle, ale Verhoeven tu postupem času začne vystrkovat růžky a ukazovat, že i po osmdesátce zvládá být nápaditý a především i krutě cynický. A hlavně stejně zábavný. Přitom na první pohled to tak nemusí vypadat. Příběh odehrávající se v sedmnáctém století v klášteře v Toskánsku rozhodně nemusí působit tak atraktivně jako válečná sci-fi plná krve, obřích brouků a zábavně špatných herců. U Verhoevena se ovšem nikdy nevyplatilo dát na první dojem a u Benedetty to platí dvojnásob. 

Benedetta: FOTOGALERIE

Hlavní hrdinka se dostala do kláštera už jako dítě a byla připravená sloužit Bohu, jak nejlépe bude moci. I proto, že panna Marie dělá vše pro to, aby ji chránila. Ve své naivitě nevidí zkorumpovanost matky představené i cynický boj o moc a peníze všech lidí, co nemusí každý den dřít, aby měli co do úst… jenže po několika letech za klášterními zdmi se sblíží s nespoutanou Bartolomeou, dívkou, které se řádové sestry ujaly. A navíc se jí začne zdát o Kristovi, jenž dokonce začne jejím hlasem promlouvat. Je to zázrak? Je to šílenství? Je to důsledek zakázané lásky dvou žen? A nebo je to… prostě Verhoeven? 

Samozřejmě to poslední. Zkušený režisérský veterán v Benedettě postupem času nadhazuje zajímavé otázky a motivy, na jaké není snadné udělat si vlastní názor. A režisér si naštěstí drží odstup a divákům žádný svůj nenutí. Místo toho si s nimi hraje a někdy tak moc, až je občas dost nepříjemné na Benedettu koukat. Hned několikrát se u několika postav stane, že člověk musí zásadně konfrontovat svůj vztah k nim s novými informacemi a realitou. Z hrdinů se stávají pohrdání hodné lidské zrůdy, z těch, kteří rozdávali úsměvy a lásku, cyničtí prospěcháři a z jejich obětí monstra. 

Krom zakázané lásky tu řeší i vztah člověka k bohu, ke jeho bližním, sexualitu a také hranici mezi šílenstvím a cynickou vypočítavostí, ochotu obětovat se (a trpět za to) a fanatismus. Ale takovým způsobem, který nesoudí hrdiny a dobu, ale když už, tak spíš diváky. Je vlastně sympaticky nepříjemné, jak moc dokáže Verhoeven svoje publikum vykoupat v tom, že mu totálně zboří veškerou představu o jednotlivých hrdinech a jejich morálce a hodnotách. Samotná Benedetta pak dovede být neskutečně fascinující a vrstevnatá postava, u níž možná budete mít po pár minutách pocit, že ji máte přečtenou, jen aby si vás film povodil tak, jak to dělá ona sama se svým okolím. Užíval jsem si, jak mě tenhle chytrý tvůrce celou dobu zvládal podvádět. 

Jenže pořád je to ten starý Verhoeven, takže všechny tyhle věci jsou schované pod hromadou potenciálně šokujících, kontroverzních a skandálních scén. Nechci tu být konkrétní, ale vzhledem k tomu, jak po momentech s Ježíškem odcházela spousta postarších a pravděpodobně konzervativněji založených lidí z kina, bylo jasné, že se režisérovi povedlo i to jeho typické šokování. Očividně tak přehnané, že je evidentní, že jde opět spíš o extrémně černý humor než o lacinou snahu pobuřovat. A na sošky panenky Marie se po Benedettě zkrátka už nikdy nebudete koukat tak jako dřív. 

Přehrajte si trailer U Benedetty sice neměl režisérský veterán hollywoodské miliony, ale jako už poněkolikáté v kariéře ukázal, že je vlastně nepotřebuje. Že si vystačí s chytrým scénářem, skvěle vedenými herci a především se svým naturelem a schopností schovávat zajímavé a podnětné myšlenky do něčeho, co může upjatější část publika šokovat, ovšem o její pozornost Verhoeven nejspíš nestojí. Ani po osmdesátce neztrácí svůj typický cynismus, smysl pro satiru a radost z toho, že se může vysmívat velkým tématům tím, že je podává v brakovém balení a zároveň dovede provokovat k tomu, abyste o jeho díle přemýšleli mnohem víc, než byste možná byli ochotní u „toho dramatu o lesbických jeptiškách“ přiznat. Verhoeven je král. Zase. Pořád.