Uf. Uf, uf, uf. Čím jen začít. Vlastně jsem se docela těšil, že budu moci napsat, že to není tak strašné, jak jste se všude na internetu mohli dočíst – protože to je v reálu ještě mnohem horší. Ale ono je to opravdu přesně tak špatné, jak je to popsáno v mnoha prvních internetových reakcích. Madam Web není dobrý film. A ano, v některých ohledech je dokonce ještě pod úrovní zoufalého Morbia, kde mnozí doufali, že pod tohle dno už Sony se svými komiksovými filmy neklesne. V jiných aspektech je ale zase nový snímek s Dakotou Johnson lepší, o něco památnější a taky zábavnější než Morbius. Nikoli tak, že by tuhle novinku šlo označit aspoň za guilty pleasure, ale člověk se z ní zkrátka většinu času nechce zabít. Hulk by to označil za absolutní výhru a já s ním v tomhle případě budu souhlasit.

V tuhle chvíli už legendární meme fráze z traileru „Byl s mámou v Amazonii, když těsně před svou smrtí zkoumala pavouky,“ se do filmu v této podobě sice nedostala, ale k popisu zápletky poslouží perfektně. Stěžejními body scénáře totiž je trauma hlavní postavy z toho, že nikdy nepoznala svoji matku, a na druhé straně záporák, jenž svým jednáním (které hned v úvodu omlouvá chudobou a tím, že nemá na výběr=hloubka talíře na pizzu) způsobí všechno ostatní.

Po hezky bizarním úvodu v pralesích Peru se tak ocitáme v New Yorku v roce 2003, kde již dospělá Cassandra Webb (Johnson) pracuje jako záchranářka. Jezdí v sanitce s kolegou *mrk* Benem (Adam Scott) a denně zachraňuje lidské životy, i když je přitom sama mírně asociální a ten její vám film moc neukáže. Tyhle momenty přitom doslova patří k tomu nejlepšímu, co je ve filmu k vidění, z čehož si už nyní můžete udělat obrázek o tom zbytku. Škoda, že jich je jak šafránu. Kdyby někdo natočil komorní civilní devadesátiminutový thriller s těmi dvěma, jak jezdí od nehody k nehodě, jež jsou způsobeny Spideyho bitkami s různými záporáky, asi bych tady teď skákal nadšením. Jenže nenatočil, takže po pár minutách se Cassandra sama stane součástí nehody, po které se aktivují její schopnosti vidět budoucnost, čímž se celé to kreativní martyrium naplno rozjede.

V zásadě hlavní postava brání tři puberťačky před zlým Spider-Manem (který se nehoupe po sítích, ale místo toho vypouští z rukou paralytický jed), k čemuž využívá ony vize budoucnosti. Nejprve jsou krátké a většinou vedou jen k trapným nedorozuměním, později ale začínají nabírat na intenzitě a když si hrdinka konečně uvědomí, co se děje, začne toho zpočátku neochotně, ovšem postupem času čím dál efektivněji využívat. Že by to však bylo kdovíjak originálně, přespříliš přehledně, nebo jakkoli jinak zajímavě podáváno, to se říct nedá. Když teda nepočítám jeden needle drop s Britney Spears, který už byl v traileru. A i ten by random scéna z devět let starého seriálového Daredevila hravě překonala.

Režisérka S. J. Clarkson, která za sebou má několik jinak solidních seriálových epizod, ve svém filmovém debutu skutečně působí jako ten nejnudnější řemeslník bez jakékoli vize či citu pro akci. V tom se koneckonců filmy od Sony liší od těch z Marvelu – kde Marvel aspoň dře všelijaká externí studia a „previs“ týmy, aby pak akce v jeho filmech měla nadprůměrnou choreografii a byla dostatečně dynamická i pod režisérem, který v životě nic takového netočil – Sony komiksy tohle nemají. Navíc operují s polovičními a menšími rozpočty, což jim taky dvakrát nepomáhá. Vzniká tím tak mix dvou protichůdných světů, na jedné straně ambice mít vlastní blockbusterové univerzum komiksových antihrdinů, ale přitom neschopnost tomu věnovat dostatek úsilí, aby to aspoň vypadalo dobře.

Ale co, akční marnost stranou, film přece musí zachránit aspoň to sexy obsazení, ne? Kdepak. Já jsem ten poslední, kdo by si někdy stěžoval na přítomnost Dakoty Johnson a Sydney Sweeney v nějakém projektu. Dakota Johnson ale zejména ve druhé půlce Madam Web naráží na herecké limity (posledních pět minut filmu je hlavně díky ní ta nejvíc cringe věc, co jsem v životě viděl) a Sweeney je už teď největší miscast roku. Mám tu holku rád, ale tady hraje šprtku, co nosí svetříky, brýle a je po většinu stopáže uzavřená do sebe. Postava je to normální, ale v podání Sweeney bolestivě mimo a pere se s tím prakticky celou dobu. Scott je fajn, ale nedostal žádný prostor a kdo hraje Spideyho mámu, to vám nechám jako překvapení. Celkově to obcházení a našlapování kolem odkazů na filmy s Peterem Parkerem je tu strašně krkolomné a bolí z toho uši i oči, viz předělaná hláška „s velkou mocí přichází velká zodpovědnost“ a její zdejší tvar „když převezmeš zodpovědnost, získáš velkou sílu“. Uf.

Záporák s tváří Tahara Rahima pak celý film opakuje stejné tři expoziční fráze furt dokola, což je jeden problém, především ale zní, že ho museli zvukově kompletně přetáčet, jak kdyby původně hrál svoji postavu s nějakým silným přízvukem, a v postu přišli na to, že to nejde poslouchat. Když film selhává i v takhle základních věcech, tak prostě víte, že máte před očima něco speciálního. Jenže dá se filmu aspoň smát za to, jak je hloupý? Inu, díky jednomu fikanému řešení scenáristů Matta Sazama a Burka Sharplesse jo, dá. Pardon za spoiler, ale tuhle pasáž musím rozvést.

Film jsme probírali i v MZ Live: 

Jak už jsem napsal výše, děj se převážnou část točí o tom, že Cassandra chrání tři puberťačky před jistým Ezekielem Simsem, který viděl vize toho, že ho dotyčné jednoho dne zabijí. A protože „nechce ztratit, co vybudoval“, musí je jako první zabít on sám. Většinu času tak dámy prchají a skrývají se (v metru, v lese, u Bena Parkera), protože jim jde o život. Je to však marné, protože stačí kdekoli ukázat tvář, a Ezekiel si je vzápětí najde. Zároveň s tím je však nutné hrdinku (jež ukradla taxi a je podezřelá z únosu) dostat do Peru. Co tedy geniální scenáristé vymysleli? Po šíleném dni a večeru konstantního pronásledování se dívky prostě najednou na týden zašijí, aby mohla Cassandra vyrazit do Peru hledat podle fotky v pralese jeden specifický vodopád. Nejvtipnější na tom je, že o nějakých pět scén (plus pár flashbacků) jsme zase zpátky v New Yorku (že na letišti týden stálo ukradené taxi bez poznávacích značek nikdo asi neřešil) a začíná finále, kdy najednou hrdinka dokonale ovládá své schopnosti a objeví se na scéně přesně v momentě, kdy Ezekiel po týdnu dívky našel. Jakože wow.

K finále už toho není moc co psát, celý film je tak strašně předvídatelný, že to je stejně jedno. Navíc jak Sony rádo adaptuje komiksy (nebo i hry) způsobem, že vezme slavnou předlohu, obrátí ji vzhůru nohama, a k tomu výchozímu bodu, kdy by správně adaptace měla začínat, se teprve snaží všelijak dojít, tak tady je to paradoxně ještě několikanásobně horší než třeba u takového Uncharted. Paradoxně je tak možná dobře, že když už musela Madam Web vzniknout (a že si v tuto chvíli nejsem jistý, že nevznikla jenom, aby mohla Johnson v několika scénách mávat plechovkou Pepsi na kameru), vznikla takhle, a ne jako film o postarší slepé vědmě, protože tak jak film nechává vrátka otevřená pro budoucí pokračování (heh), to bych asi v tom kině opravdu spáchal harakiri. Takhle z toho vylezl jenom paskvil, který místy sice nechtěně, ale baví, navíc docela svižně odsýpá, v úvodu jsou fajn části se sanitkou a kolegy, a pak se tu chvíli hezky hraje s flashforwardy. Je to sice pořád strašně málo, ale když od toho člověk nic nečeká, stačí to kupodivu aspoň na ten level Venoma a spol.