Colleen Hoover patří mezi spisovatelky zaměřené především na romány z žánrů romance a young adult literatury. Vydala už celkem 23 knih, přičemž několik z nich se stalo bestsellery a také předlohami filmových adaptací. Třeba hit Námi to končí, jehož úspěch následně poněkud zastínily spory mezi hlavní hvězdou Blake Lively a jejím hereckým kolegou a režisérem Justinem Baldonim. Došlo také na adaptace děl Nelituju ničeho nebo Vzpomínky na něj. Ty sice nevydělaly tolik peněz jako první zmíněná adaptace Hoover, přesto ukázaly, že Hollywood v jejích knihách našel ideální zdroj pro realizaci poměrně levných a zároveň vděčných látek. Není to nicméně tak, že by se sama Hoover neustále vykrádala a občas nevsadila na trochu jinou látku. Třeba v Pravdu, nebo lež, která má blíže k Zmizelé nebo Dívce ve vlaku. Nebo by se jimi alespoň ideálně chtěla stát.

Hlavní hrdinkou je Lowen Ashleigh v podání Dakoty Johnson. Začínající spisovatelka na tom není finančně nejlépe a smrt její matky jí zanechala jen další dluhy. Náhle ovšem dostane příležitost nastartovat svou kariéru… anebo si alespoň přijít na slušné peníze. Bestsellerová spisovatelka Verity Crawford po autonehodě upadla do kómatu a nemůže tak dokončit svou úspěšnou knižní sérii Ušlechtilé ctnosti. Její manžel Jeremy proto požádá Lowen, aby jako ghostwriterka dokončila její poslední dílo. Lowen souhlasí a vydává se do domu Crawfordových, aby prošla Verityiny poznámky k celé sérii. A při tom objeví rukopis připomínající Verityiny tajné autobiografické zápisky – a ty jsou dost děsivé.

Režisér Michael Showalter má na kontě komedii Pěkně blbě i drama Očima Tammy Faye, takže má zkušenosti s vážnějším i odlehčenějším materiálem. U Pravdy, nebo lži je to ovšem složité, protože výsledek někdy působí směšně v momentech, kdy se o to nejspíše tak úplně nepokouší. Už u ambicióznějšího materiálu se projevují zřejmé limity Hoover, která si nejspíše chtěla napsat variaci na díla Gillian Flynn nebo Pauly Hawkins (a vzdáleně možná i Agathy Christie), přeci jen se ale potvrzuje klasické přísloví o tom, že by se měl švec držet svého kopyta.

Atmosférou ke klasikám Alfreda Hitchocoka, k nimž by Pravda, nebo lež očividně chtěla mít blízko, se film přibližuje snad jen díky poměrně atmosférickému soundtracku Volkera Bertelmanna. Zbytek se spíš pokouší vařit z vody. V průběhu se ukazuje, že spousta scén nejspíše funguje lépe na stránkách knihy nežli v audiovizuální podobě. Objevuje se jistá bezradnost ohledně toho, jak některé momenty zpracovat efektně, atmosféricky nebo nějak zajímavě.

Jak si tedy příběh Hoover vypomáhá? Inu, sama Verity ve filmu říká, že autor musí zajít tak daleko, aby čtenář (nebo divák) začal zpochybňovat, co se na stránkách knihy (nebo na plátně) vlastně děje. Gentleman sice za normálních okolností nespoileruje, směřování příběhu je nicméně tak absurdní, že by stejně nejspíše jen tak někdo neuvěřil. Pravdou nicméně zůstává, že dojmy nahoru táhne právě poslední akt, který příběhu dodává jakousi novou vrstvu. Najednou skutečně může evokovat zvraty z ranku tvorby M. Nighta Shyamalana nebo Davida Finchera. Ne, že by šlo o něco sofistikovaného, v podstatě jde ale o jedinou věc, díky níž může příběh skutečně zaujmout a vyniknout.

Jinak jde jen o poměrně rutinní thriller, který se sice promuje i jako erotický, ve finále bohužel působí možná ještě cudněji než filmová trilogie Padesát odstínů. Dakota Johnson je sice pořád pohledná, právě v Pravdě, nebo lži ovšem ukazuje limity svého hereckého rozsahu. Často působí až dojmem, že herecky totálně rezignuje a člověk jí díky tomu absolutně nevěří situace, jimiž prochází. Anne Hathaway má sice dobrý rok, tady ale většinu času proleží v posteli a moc se neprojevuje. Zůstává tak alespoň Josh Hartnett, jenž aktuálně jede na vlně hereckého comebacku a zase jednou dokazuje, že je fajn, že se vrátil.

Jinak tu ale moc zajímavého k vidění skutečně není. Showalter se může vší silou pokoušet o mysteriózní atmosféru, ale nefunguje to. Loňská Pomocnice se Sydney Sweeney alespoň dokázala tvářit, že je tak trochu nad věcí, Pravda, nebo lež se ovšem bere příliš vážně. A to i v momentech, kdy se tu pohybuje (i na poměry žánru) úsměvný romantický trojúhelník a gradování příběhu působí kontraproduktivně. Celé je to totálně uhlazené, zároveň by to však bez problémů mohlo zapadnout jako exkluzivita pro streamovací službu. 

Zavzpomínejte na začátky Joshe Hartnetta se speciálem k Halloween: H20