Zahajovací film letošních Varů měl premiéru v lednu na festivalu Sundance a už tam se dočkal celkem vlažného přijetí. I my s Civalem jsme museli uznat, že nebýt hlavní hvězdy tuzemského filmového svátku, neexistoval by jediný důvod, proč tenhle film nejen vybrat jako zahajovací, ale vůbec ho zařazovat do programu. Jedná se totiž o zcela přesný remake známého dánské filmu z roku 2006, za který si Susanne Bier vysloužila nominaci na Oscara. Toho sice neproměnila, ale můžete mi věřit, že film stál za to – o čemž koneckonců svědčí i jméno scenáristy Anderse Thomase Jensena (Adamova jablka, Bratři, Lepší svět, Druhá šance, Vévodkyně…) a protagonisty Madse Mikkelsena (tady nebudu výčtem ani ztrácet čas).

Nové podoby se chopil Bart Freundlich, manžel Julianne Moore a další z hostů letošního festivalu. Ten má na kontě hlavně průměrné komedie jako Sexy 40 nebo Nevěřte mužům, jedná se tak spíše o hollywoodského rutinéra nežli pokrokového tvůrce. Což je vlastně patrné už z toho, že se rozhodne adaptovat film, který nikdo adaptovat nepotřebuje. Výsledný příběh je téměř navlas stejný jako ten původní, dokonce obsahuje i řadu totožných replik. Rozdíly jsou tedy jen dva – o deset minut kratší stopáž a prohození pohlaví ústřední trojice.

Zatímco tak v původním filmu soupeřil Mads Mikkelsen s charismatickým Rolfem Lassgårdem o roztomilou Sidse Babett Knudsen, nyní ho vystřídala Michelle Williams, jež naruší spokojený vztah Julianne Moore a Billyho Crudupa. Jak vidno, nové obsazení je samozřejmě atraktivnější a nakonec se jedná také o jediné nezpochybnitelné pozitivum této verze. Příběh tedy sleduje Američanku starající se o sirotky kdesi v Indii. Bohatá ředitelka mediální agentury ji pozve do New Yorku, neboť chce osobně představit projekt, do kterého by měla charitativně vložit peníze. Ukáže se, že pečovatelka (Williams) je matkou dívky, kterou Moore vychovala společně s Crudupem a rodina se s takovou situací samozřejmě musí popasovat.

Čili vcelku pěkně rozehrané melodrama, které je v nové verzi sice trochu utahané, přesto má své momenty a dokáže emočně fungovat. Formálně se nejedná o tak sevřené dílo jako v případě originálu, navíc jsou patrné i rozdíly v přístupu k natáčení – zatímco dánská verze se nebojí přitlačit na pilu a několikrát diváka překvapit drsným střihem, Freundlich dává přednost neškodné limonádě a na každý srdcervoucí moment diváka pečlivě připraví. Inu, proč ne, osobně je mi však bližší drsnější severské pojetí.

Výsledek se tedy podobá nedávným Nedotknutelným a jedná se o zcela zbytečný remake sloužící jen k zaměstnání pár tisíc lidí na několik měsíců. Bod navíc oproti zmíněnému filmu je tedy jen za trefnější herce, ale jinak není důvod se na tuhle vykradačku dívat; raději oprašte originál, jehož parametry na poctivých 8/10 bez problémů stačí.