Oč je placaté Dánsko méně zajímavé zeměpisně, o to zásadnější filmy v něm v posledních patnácti letech vznikají. Je až s podivem, kolik vášní, strachů a obsesí si v sobě Dánové pěstují - a zároveň se nebojí je "před světovou veřejností" ventilovat. Ukázkovým příkladem byla slabá dvacítka filmů vzniklých pod hlavičkou manifestu Dogma 95. Počáteční silný impulz Dogmatu 95 však už před nějakou chvílí vyvanul a stanovená pravidla tvorby, která ze začátku poskytovala spousty zajímavých impulzů, se postupně ukázala jako zátěž a hráz kreativních šťáv tvůrců. Ostatně, u mnoha pozdních filmů podle Dogmatu 95 byla dobře viditelná snaha režisérů pravidlům dostát, ale zároveň je nenápadně obejít. Ano, celé to byla taková milá hříčka, ale čeho je jednou moc...

Dánská filmařka Susanne Bier si z novodobého proudu domácích tvůrců převzala jen něco. Na jejích dánských filmech je vidět, že dogmatici byli až příliš vlivný proud, než aby šli šmahem zatratit jako slepá kolej. Bez debat totiž evropskou kinematografii obohatili důrazem na autenticitu postav, obyčejné příběhy a hereckou akci, ze které není cítit metodu.

Její dramata jsou poněkud učesanější a stravitelnější než filmy Larse von Triera, Sørena Kragh-Jacobsena či Thomase Vinterberga, což však neznamená, že by nějak výrazně slevovala ze snahy své postavy protlačit masomlýnkem s hodně malými dírkami. Její filmy – snad až na americké a poněkud „vyměklé“ Spálené vzpomínky (u nás na DVD od srpna) - nejsou střední proud, u kterého je jedno, zda jsou v televizi nasazeny ještě před Večerníčkem a nebo až po něm. I na filmový klub jsou docela řádná tonáž. Před dvěma lety byla většina členů redakce MZ unesená z jejího rodinného dramatu Bratři, jež se nakonec z Varů v jedné kopii prosadilo i do běžné distribuce. Po několika odkladech se k nám nakonec dostává i drama Po svatbě z roku 2006. (Nemůžu se ubránit dojmu, že by v tuzemské distribuci výrazněji zabodovalo těsně po Casinu Royale, kdy se z prakticky neznámého Madse Mikkelsena stal záporáků král.)

Po svatbě svým základním půdorysem lehce evokuje jeden z nejslavnějších filmů, který kdy vznikl pod hlavičkou Dogmatu 95 – Rodinná oslava. Bier odpozorovala, že čas kdy se lidé hromadně scházejí, vyjadřují si své city, názory a postoje, je jako stvořený k tomu, aby se v soukolí lidských osudů něco zadrhlo a události se vyvíjely podle značně jiného plánu, než jaký organizátoři předpokládali. Což zároveň znamená, že vypravěči skrýtají obrovský potenciál příběhů s nálepkou „opsáno ze života.“ Po svatbě nenabízí nijak výraznou dějovou originalitou – příběh lze stejně jako u Bratrů odvyprávět dvěma třemi větami a něco velmi podobného nabízí prakticky každý druhý evropský biják – ale Bier nás stavbou jednotlivý situací dokáže velmi rychle angažovat a přimět k tomu, abychom filmu dali ještě alespoň minutu šanci... a pak další a další. Až jste u závěrečných titulků. Emoce jsou přesně nadávkovány a celkem úspěšně se vyhýbají vydírání a hysterii. Bier však zároveň ví, že bez určité míry citového nátlaku není filmu s názorem, a že v životě občas nastanou situace, kdy je hysterie a ztráta (sebe)kontroly naprosto na místě.

Postavy filmu Po svatbě se k sobě přibližují doslova v makroměřítku i mikroměřítku. Musí překonávat dlouhé vzdálenosti (z Indie do Dánska cesta dlouhá), abychom na ně nakonec mohli pohlédnout z takové blízkosti, až se nám možná místy zatočí hlava. Všechny detaily, mimovolné pohyby a gesta zachycená těkavou ruční kamerou slouží k tomu, abychom se o postavách a jejich momentálním rozpoložení dozvěděli jedním pohledem skoro vše. Někomu to bude dokonce připadat trochu přes míru. Každopádně nic nejde skrýt, alespoň ne dlouhodobě. Postavy jsou postupně vyváděny z rovnováhy, k divákově radosti ztrácejí nad situacemi kontrolu, a ačkoliv jsou jinak naprosto oblečené, odhalují se v citových nedbalkách. A naopak divák je v průběhu filmu několikrát nucen revidovat svůj postoj jak postavám, tak i k tomu, co zrovna řeší. Režisérka se navíc projevila i jako slušný hudební dramaturg, kdy nám do vnitřních světů postav dává nahlédnout variacemi několika hudebních motivů, které zní zpravidla jindy a jinak, než bychom předem čekali.

Jedinou zásadnější slabinu vidím v tom, že film vyvrcholí poměrně dlouho před koncem a dojíždí na setrvačník. Ještě stále je to o všem, co se může přihodit během svatby a po ní, ale poslední momenty už zkrátka nepřebijí to, co jsme viděli předtím. Velkou výhodou Bier je, že i z relativně banálních a okoukaných situací dokáže vykřesat neuvěřitelně intenzivní film, který i ve svých slabších chvilkách bez problému přesvítí většinu své konkurence. Navzdory lehce nedotaženému konci trčí Po svatbě z letošní nabídky jako televizní vysílač z činžáků na Žižkově. Pokud máte odpovídající přijímač, jeho signál k vám jistě doletí. Celkem by mě zajímalo, jak vám bude PO FILMU.