Jsou případy, kdy na MovieZone píšeme o filmech, u nichž je jen malá pravděpodobnost, že by je někdo koupil do širší distribuce. I té DVD, jak to občas distributoři dělají, když se hluboký film kinům vyhne a jeho uprázdněné místo zabere komedie, v jejímž názvu se vyskytují teenagersky atraktivní spojení jako „pohlavní orgány“ a „chce to taky“. Je to tedy profesionální čest, síla příběhu a neotřelá krása filmových obrazů, jimž jsme podlehli, co nám velí psát o snímku, jenž u nás dosud vidělo všeho všudy 1500 lidí. A dost možná, že i tohle číslo je nadsazené. Film Bratři se letos třikrát - a s velkým úspěchem - promítal na MFF Karlovy Vary a pokud nás paměť neklame, pak ještě jednou v tradičních ozvucích karlovarského festivalu v kině Světozor. Toť vše. Možná i pro příští roky. Takže až se někdy ocitnete v zahraničí a do zorného pole vám padne DVD se třemi hlavními protagonisty na obalu (viz. profil filmu) a dánským názvem Brödre či mezinárodním distribučním Brothers, neváhejte ani minutu. Tenhle film totiž stojí za to, abyste zbytek výletu strávili jen o kůrkách a vodě.

Když se řekne „filmová režisérka“, napadnou diváky, opomineme-li Českou kotlinu, kde má ženská režie překvapivě silnou tradici, na první pokus jména jako Jane Campion (Piano), Agnieszka Holland (Evropa, Evropa), Mimi Leder (Pošli to dál) a Kathryn Bigelow (K19: Stroj na smrt). Na pokus druhý bychom možná ze záhybů šedé kůry mozkové vyškrábli jejich evropské souputnice Catherine Breillat (Anatomie pekla, Romance X), Natashu Arthy (Starý, nový, půjčený a modrý), Claire Denis (Miluji tě k sežrání) a Sally Potter (Muž, který plakal). Tvůrkyně s poetickým jménem Susanne Bier, která v rodném Dánsku natočila více než deset filmů, mezi režisérky, jejichž jména se vybaví napoprvé, zatím nepatří. Ale měla by. Divácky vděčné drama návratu z války totiž pod její taktovkou vyvstává v celé své palčivosti, dvojznačnosti a hrůze, aniž by Bier dávala příliš prostoru flashbackům, z nichž rovnou měrou crčí krev a desiluze. Jak se to často v podobných filmech dělává. Těžiště jejího komorního dramatu je někde jinde, za což byla právem odměněna na slavném festivalu Roberta Redforda.

Bier jako jedna z prvních tematizuje návrat z novodobého válečného konfliktu. Tedy žádná kocovina z 2. světové válka, Koreje či Vietnamu. Ty v jejich účastnících bezpochyby stále doznívají, ale počátek 21. století má svá neméně hluboká traumata (viz i Mendesův film Jarhead o prvním iráckém tažení v 90. letech). Michael, jedna z hlavních postav Bratrů, je odvelen na blízký Východ, aby napomohl vykouřit Saddáma z děr. Jinými slovy: po Balkánu do prvního konfliktu, do kterého jsou ve větší míře nasazeny i kontingenty evropských jednotek. Bier však nejde v prvé řadě o to ukázat, že se Michael po nějakém čase z války neplánovaně vrací (je totiž úředně prohlášen za mrtvého) a ze zajetí si s sebou přináší nezahladitelný šrám na duši, ale zejména o následné interakce s těmi, které ve své domovině zanechal. Rodina se musela adaptovat na nové podmínky a naučit se žít bez něj. Jenže co si pak počít, když si jako přeživší stále nárokuje místo v srdci své ženy, které už nyní zabírá někdo jiný? Kdo? Jeho vlastní bratr Jannik, někdejší delikvent, který Michaela dovede překvapivě velmi dobře zastoupit v povinnostech manželských i otcovských. Stálo za to se vůbec vrátit?

V takto rozvrženém dramatu není místa pro znaménka plus/mínus nebo označení dobrý/špatný. Chvílemi se zdá, jakoby černá nálepka příslušela Michaelovi, který po návratu z boje doma dělá největší rozruch, protože vidí co vidí. Jde jej však bez dalšího odsoudit, když víme, čím si prošel a jaké měl nejniternější záměry, které mu umožnily, aby podmínky ve smrduté kobce přežil? Stejně tak Jannik: uvědomuje si, že se musí o Michaelovu rodinu postarat a zpočátku k nim přichází v pozici strýce, který přivrtá tohle a zatluče ono. Jenže po čase v něm začne klíčit druhdy zapovězený vztah k Sarah… A co teprve ona? Starý vztah v ní ještě úplně nedohořel a nový je teprve v počátcích. Je špatnou manželkou, jestliže se cítí zmatená a neví, co ke komu cítit? Jak vidno, postavy mají značně zúžený manipulační prostor, ta tam je široká paleta možností, které naznačuje hloupoučká návodová psychologie („Nad mraky svítí slunce“, „Bude líp“). Najednou nelze uplatnit řešení, které by uspokojilo všechny zúčastněné strany. Natož aby byli všichni šťastní jako dříve. Žijeme na zemi a na té se život ve většině případů odvíjí podle scénářů, které se neřídí diváckými zájmy ani antickou stavbou dramatu. A kde si tudíž občas musíme klást otázky, které jsou tak říkajíc mimo dobro a zlo… a stejně tak i konat.

Formálně se Bier drží na dostřel od pravidel, které si před deseti lety uložilo dánské uskupení Dogma 95. Regulí dogmatiků se však drží jen tehdy, jestliže jí lépe pomohou vystihnout její tvůrčí záměry. Ruční kamera Mortena Söberga je tudíž v neustálém pohybu. Což však vůbec nepůsobí rušivě, naopak velmi vhodně vystihuje těkání postav a jde jim nemilosrdně proti srsti. Oproti filmům, které získaly certifikát, si Bier dovoluje použít paralelní akci (pro dogmatiky se film odehrává jen teď a tady), zjevně svítí i lampami (nejen přirozeným světlem, jak žádá manifest), zazní scénická hudba a v záběru jsou nejen vidět, ale také se používají zbraně. Což by její striktní kolegové označili za „povrchní akci“. U Bratrů je také patrné začernání okrajů, postup často užívaný u němého filmu, což diváka nutí soustředit pozornost do středu plátna, kde se odehrává to podstatné. Osobně pak musím říci, že jsem byl až šokován, jak přirozeně na plátně působí herecké výkony Connie Nielsen, Ulricha Thomsena a Nikolaje Lie Kaase. První dva zmínění už získali jakés takés hollywoodské ostruhy a s tím i jistou hereckou manýru. Po té není u Bratrů ani památky, postavy nehrají pro kameru, ale doslova o život.

Jak poznamenává jeden z výstižných komentářů na csfd: „Návštěvníci čtyřicátých Varů se jednoduše dělí na ty, kteří Brödre viděli a na ty, kteří ne. Je to film, který přiměje i nekuřáka, aby si po něm zapálil cigaretu“. Nezbývá než souhlasit. A jen tak mimochodem, Cival, k0C0UR a Shushika, kteří se počítají mezi ty, kteří tam Bratry viděli, mu jako jednomu z mála snímků filmové sezóny ´05 dávají nekompromisních deset hvězdiček z deseti. Kdy naposledy tu nastala tak vzácná a ještě k tomu plnotučná shoda? Tak rozhoďte své sítě a po této neobyčejné perle se poohlédněte. Ať své divácké manko co nevidět doženete. Pokud ovšem máte odvahu vidět film, kde si muži mohou dovolit slabost a plakat…