Oko za oko, zub za zub! Nebo milovat bližního svého a nastavit druhou tvář? Před podobnou volbou stojí ve filmu Lepší svět hned několik postav – lékař Anton, který pomáhá trpícím Afričanům, sám však za sebou nechává v Dánsku chátrající rodinu a syna Eliase, který je obětí šikany. Christian, kluk, kterému zemřela na rakovinu matka a on cítí nevýslovnou zášť k celému světu. Claus, jeho otec, který se navzdory vrozené dobrotě stává obětí synovy frustrace. Motiv viny, odpuštění, ztráty a nenávisti spojí dohromady dvě rodiny s odlišným osudem, ale velmi podobnými problémy.

Susanne Bier a její dvorní scénárista Anders Thomas Jensen využili pro své rodinné drama atraktivní rámec dvojího prostoru – část děje se odehrává v Dánsku a pojednává o tématech jako šikana, násilí, zpřetrhané rodinné vazby. Často se vrací otázka pomsty či odpuštění – jak se vyrovnat s násilným spolužákem? Jak se vyrovnat s člověkem, který vám bez důvodu na ulici nafackuje? Vrátit úder nebo ukázat svěsit ruce a ukázat druhému, že jeho agresi snáším beze strachu? Co je víc – morální nebo fyzické vítězství?

Dilema reakce na násilné chování se promítá do druhé roviny, kterou tvoří uprchlický tábor v Africe. Doktor Anton je tu vystaven složité zkoušce svých přísně pacifistických východisek, když musí být každodenním svědkem nevýslovné brutality a pak pomáhat jejímu pachateli. Jeho opakem je v dánské linii zlobný a nenávistný chlapec Christian, který na jakékoli příkoří reaguje agresí – a vytváří tak vír násilí, do nějž je velmi snadné spadnout, z nějž je však takřka nemožné dostat se bez šrámů ven.

Lepší svět tak filmem o dopadech pacifismu i sžíravé nenávisti, o dopadech samoty a bolesti. Jednotlivé postavy jsou dle osvědčených rovnic severského dramatu izolované, zmítané nevysloveným traumatem a lapené v pasti nepochopených slov. Susanne Bier staví vedle často nefunkčních dialogů krajinu jako zrcadlo duševních stavů postav, osamocených, ztracených, potemnělých.

Její silnou stránkou je i tentokrát vedení herců a hlavně jejich neotřelý výběr – v roli jemného „světanápravce“ Antona dominuje drsná figura Mikaela Persbrandta, jehož nevýbojnost je mohutným zjevem ještě umocněná. Úhledná tvář Williama Jøhnka Nielsena dokáže vyzařovat dřímající zlo, které jeho Christiana dožene až k činům bezmála teroristickým. Naopak myší předkus Markus Ryygarda výtečně koresponduje s profilem Eliase jako jeho snaživého učedníka. Jedna z jistot dánské kinematografie, typově flexibilní Ulrik Thomsen, utáhne vdovce Clause bez patosu opět především očima. Za zmínku stojí i stylové chuligánské cameo „pushera“ Kima Bodnii.

Bierové pojetí má velmi blízko k poslednímu filmu jejího kolegy Thomase Vinterberga. Podobně jako Submarino i Lepší svět odhazuje zbytky autentické strohosti manifestu Dogma 95 a zapojuje do hry výtvarnou stylizaci i pečlivou hudební dramaturgii. Stejně tak ale zapojuje do hry i snahu chmurné činy postav a ještě chmurnější svět, v němž žijí, prosvětlit v samotném závěru nějakou tou hřejivou nadějí na vykoupení. Ten bohužel zastihuje Bierovou spíše jako manipulátorku a v závěrečných minutách jakoby se z Lepšího světa vytratil život a plastičnost. Postavy dlouhé minuty jen dokreslují líbivou pointu a hrany výpovědi se tím zbytečně tupí.

Jenže – ona je ta snaha najít z krize východisko logická. Škoda, že divákovi není ponechán větší prostor k vlastnímu rozhodnutí, zda má pravdu mírumilovný doktor nebo ti, kteří místo druhé tváře raději nastaví pěst. Je ale svaté právo autorky nabídnout vlastní odpověď, i za cenu určitého zjalovění jinak velmi plodného tématu. Když už nám i ta dánská dramata končí dobře, tak je na čase udělat světu na čele křížek.