Psal se rok 2005 a v brutálně-přidrzlé odnoži dánské kinematografie opětovně zažehnula jiskra, která dala dohromady scénář a režii kloubící dohromady vtipnou černou komedii s brutální gangsterkou. Anders Thomas Jensen už před devíti lety podobný mix jednou nabídl (Blikající světla) a ostatně… celkově v tomhle žánru pobíhá už dost dlouho (má mimochodem na svědomí scénáře k oběma dílům V Číně jedí psy). Adamova jablka jsou završením jedné velké éry – roků plných bizarního humoru a dánského huhňání za vydatného přispění řevu nesmlouvavých koltů.

Adamova jablka jsou zřejmě nejsnáze stravitelným dánským filmem, který můžete kdy v životě vidět. To vůbec nic neubírá na jeho dospělosti a mnohovrstevnatosti. Je v podstatě vším, čím mají být filmy českých filmařů, když se rozhodnou natočit „netradiční českou komedii“. S tím rozdílem, že Jensen není suchar a ví, že motorem každé takové komedie je humor černější než kominík zavřený v šachtě a především scénář, který dává smysl na dlouho trať. Postavy se musejí vyvíjet a v rámci příběhu duševně vyspět. Příběh musí mít hlavu a patu a neskládat se jen ze zaměnitelných situačních scének. A hlavně – musí to celou dobu uhánět metry před divákem a neustále ho překvapovat. Tím se obloukem vracíme zpět ke scénáři a uzavíráme kruh, do jehož nitra Jensen usadil prakticky všechny elitní herce současné dánsko-švédské smetánky a položil jim otázku – zahraješ si něco, co většinou vůbec nehraješ? Všichni kývli. Po stránce obsazení vypadá snímek asi tak, jako typický Hřebejk s hromadou Vilhelmových a Macháčků. S tím rozdílem, že „dánský Macháček“ výjimečně nehraje něžného zmatkaře, ale delikventa, který mlátí kněze a všechny s přehledem posílá do háje. A toho kněze mimochodem hraje Mads Mikelsen. Pár měsíců předtím, než si střihl hlavního záporáka v Casinu Royale.

Adamova jablka jsou povídkově přímočarým tahem na branku a svůj úspěch nepotřebují lepit přehnaně sofistikovanou filmařinou. Stačí pár opravdu dobrých nápadů zasazených do fungujícího světa, k tomu herce, kteří se baví a zároveň svým postavám věří až za hrob. Rázem je na světě sympatické vyprávění, které je roztomilým přeludem i pravdou pravdoucí. Přeludem proto, že Jensenův svět přeci jenom ctí pravidla velmi specifického žánru. Ten je v kombinaci s rovinou „realita nebo zázrak?“ ještě mnohem vtipnější a účelnější než obvykle. Stát se tu může cokoliv, přesto to, co se děje, dává v rámci příběhu vždy dokonalý smysl a někam vede. Finální pointa je brilantně vygradovaná a perfektně načasována. Nejen v tomhle ohledu by mohla Jablka stát vzorem mnohem dražším a ambicióznějším filmům, které si přes rozpočet nevidí na špičku nosu.

Jablka jsou sázkou na jistotu a zároveň něčím novým, neokoukaným. Stylem i tempem vyprávění nepodléhají trendům a jdou si vlastní cestou. V typicky dánské poetice jde tohle mnohem snáz – ona sama je principem stojícím proti zaběhnutým hollywoodským konvencím (viz. Ukrutně šťastni minulý rok ve Varech). Takže pokud hledáte něco trochu jiného než obvyklou porci předvídatelného patosu, Adamova jablka jsou určitě dobrou volbou. A kdybyste náhodou měli chuť upéct si jablkový koláč, vůbec se tomu nebraňte.