Možná už jste slyšeli o norském filmaři André Øvredalovi nebo alespoň o jeho hororech - Tajemství smrti slečny Neznámé, Noční můry z temnot či The Last Voyage of Demeter vycházejícím z románu Drákula. Øvredal už má v hororovém žánru zavedené jméno a v určitých kruzích se o něm dokonce mluví jako o jednom z nejvýraznějších hororových tvůrců současnosti. Můžete s tím souhlasit, nebo ne, už samotná jeho pověst nicméně zaručuje, že se každá jeho novinka stane v jistých kruzích vyhlíženou událostí. Když se tak před dvěma lety oznámilo, že u studia Paramount vznikne jeho novinka Pasažér, část fanoušků se samozřejmě začala okamžitě těšit. Hororoví nadšenci jsou navíc často ochotni investovat čas prakticky do jakéhokoliv žánrového kousku. 

V centru příběhu stojí mladý pár Tyler a Maddie. Ti se rozhodnou opustit klasický způsob života a začít žít v dodávce. Hlavním iniciátorem je Tyler v podání Jacoba Scipia, který je do podobného způsobu žití naprosto zapálený. Maddie v podání Lou Llobell to spíše toleruje, protože ho miluje a chce, aby byl šťastný. Její pochybnosti přitom ilustrují drobné momenty, například když z dodávky zasněně pozoruje rodinný dům a v něm šťastnou famílii - něco, čeho s Tylerem a jeho přístupem k životu možná nikdy nedosáhne. Samo o sobě by to byl poměrně nosný námět pro romantické drama. Jenže pak se pár jedné noci stane svědkem záhadné nehody a následně je začne pronásledovat podivná entita, které jako by nešlo uniknout. A tím pádem jsme definitivně v hororových vodách. 

Ano, chvílemi to působí, jako by tvůrcům Insidious či V zajetí démonů došly nápady a rozhodli se natočit spin-off s prvky road-movie. Pasažér navíc za pochodu neustále připomene jiné moderní horory - ať už Úsměv nebo Vadí nevadí. Do karet by filmu mohl hrát alespoň relativně svěží koncept. Jakmile se však odhalí, co hlavní hrdiny pronásleduje, začne se naplno projevovat jeho největší problém - generičnost. A pokud jste dosud pochybovali o statusu Øvredala coby hororového mistra, Pasažér vaše pochyby pravděpodobně definitivně potvrdí. 

Způsob budování napětí se totiž velmi rychle okouká. Samotný režisér za to samozřejmě nemůže úplně sám, podobný styl dnes využívá celá řada produkcí, které s hororem často ani nemají nic společného (v jedné scéně k tomu dochází i v aktuálním Mandalorianovi a Groguovi). Jenže spoléhání na laciné lekačky už v roce 2026 působí poněkud vyčpěle. Když si z podobných postupů například pátý Vřískot dokáže dělat legraci a současně pracovat s očekáváním publika, výsledkem může být zábavná hra s divákem. Øvredal však místo toho servíruje jedno předvídatelné vystrašení za druhým - taková jaká by odhadl snad i žák 3.B. Ani teenageři vyrážející na horory kvůli adrenalinu a první puse během vypjaté scény zřejmě nebudou odcházet kdovíjak nadšení. 

Paradoxně nejlépe fungují momenty, kdy snímek na strašení téměř rezignuje. Scipio a Llobell mají příjemnou chemii a jejich vztah působí uvěřitelně - jako spojení dvou lidí, kteří se milují, ale každý si představuje budoucnost trochu jinak. Výborně funguje i scéna, během níž spolu sledují Prázdniny v Římě. Právě tento klasický titul totiž slouží jako poměrně trefná paralela k jejich vlastní situaci. Velkým plusem zároveň zůstává skutečnost, že pouze oni představují jediné opravdu funkční charaktery. Vedle nich nejvíce vyčnívá zkušená nomádka Diana v podání Melissy Leo, jejíž účast mimo jiné připomíná, že ani Oscar automaticky nezaručuje oslnivou kariéru. 

Velmi rychle je navíc patrné, že scenáristé Zachary Donohue a T. W. Burgess pravděpodobně netrávili nad psaním dlouhé měsíce. Hlavní hrozba působí bolestivě obyčejně a práce s její mytologií sice občas naznačuje zajímavější možnosti, v celkovém součtu ale připomíná spíše nedopečenou deus ex machina. 

Film vznikl u Paramountu, který pochopitelně chce na horory dál sázet. Právě tento typ produkce totiž stále patří mezi nejspolehlivější sázky na jistotu. Rozpočty bývají relativně nízké a i průměrný úspěch často znamená výrazný finanční zisk. Možná proto někdy vzniká dojem, že tvůrci vlastně nemusejí vyvíjet příliš velkou snahu. Vždyť i nedávný Primát připomínal variaci na Halloween, v níž Michaela Myerse nahradil vraždící šimpanz. Tady zase dostáváme démonickou verzi road-movie. Je pak na divákovi, jestli ho podobné ohýbání známých konceptů ještě baví, nebo už z něj cítí jen kreativní zoufalost. Ostatně i filmům ze stáje Blumhouse Productions se lidé často smějí právě kvůli jejich generičnosti. Za Primátem i Pasažérem navíc stojí producent Walter Hamada, jehož rukopis možná časem začneme vnímat podobně jako ten Jasona Bluma. 

MovieZone Live nejen o The Last Voyage of Demeter 

Přehrajte si trailer Hamada byl mimochodem i u zrodu série V zajetí démonů. Přestože už s ní od konce minulé dekády nemá nic společného, chvílemi to působí, jako by si kdysi od Jamese Wana pečlivě opsal poznámky. Výsledku však chybí Wanova lehkost i cit pro atmosféru. A právě v tom spočívá největší problém Pasažéra. Nejde o vyloženě špatnou podívanou. Řemeslně všechno funguje tak, jak má, a technická stránka nepůsobí odfláknutě. Jenže zároveň sledujeme nesmírně rutinní záležitost, která v ničem nedokáže překvapit ani výrazněji utkvět v paměti.