Propagační materiály k hororu Primát lákají na krvavý slasher z prostředí jednoho luxusního domu, kde vzteklinou stižený šimpanz začne terorizovat a posléze i likvidovat partu teenagerů. Málokdy je marketingová kampaň tak uspokojujícím způsobem pravdivá, protože přesně to se ve snímku žánrového béčkaře Johannese Robertse taky odehrává. Primát toho ale bohužel navíc mnoho nenabízí, ba dokonce publikum aktivně obtěžuje tím, jak atraktivní premisu nikam nerozvíjí.

Tak tím bychom měli verdikt hotový a teď si můžeme říct něco víc. Na začátku se seznamujeme s vysokoškolačkou Lucy, jež se po mnoha měsících vrací domů na Havaj. Není to ale ledajaký domov – jde o instagramově vypiplanou haciendu nacházející se na samotě u moře. Hned za okrajem fotogenického bazénu se nachází hluboký útes a celé noblesní sídlo je daleko od civilizace. Bylo by pěkné, kdyby největším problémem filmu byla pochopitelná divácká nedůvěra, jak si mohli rodiče Lucy, živící se jako spisovatel a výzkumnice, na takovou rezidenci vydělat. Jenže není.

Primát: FOTOGALERIE

Lucy se návštěvě domova vyhýbala od loňské matčině smrti. Po milované ženě zbyl rodině její největší kariérní úspěch – pokusný šimpanz Ben, jehož matka učila komunikovat s lidmi. Díky tomu má tento neortodoxní domácí mazlíček nejen nadstandardně vyvinutou schopnost se dorozumět, ale zřejmě v důsledku jiných, raději nezdůrazňovaných pokusů, i značně kolísavou inteligenci. V některých momentech tudíž dokáže na zástupce lidské rasy (pravda, nikterak zářné) vyzrát s grácií šachového velmistra, jindy se zase zdá, že by ho přelstil i čajový pytlík.

Ale nepředbíhejme. Lucy se ve velkomožném obydlí ocitá se svou mladší sestrou, dvěma kamarádkami a bratrem jedné z nich, po němž už dlouhé roky pokukuje. Kvintet dokonale sošných a fyzicky bezchybných mladých lidí se první dvě desítky minut oddává bezstarostným radovánkám, jelikož otec Lucy se zrovna účastní podpisové akce své nové knihy. Během těchto chvil bychom se měli o velmi letmo načrtnuté postavy a jejich vztahy začít zajímat, což se však nedaří – jde totiž o zaměnitelně nesympatickou omladinu, jejíž osud je (z většiny) zpečetěn ve chvíli, kdy Bena pokouše vzteklinou nakažená promyka. A další více než hodina se ubírá přesně tím směrem, jaký byste čekali.

Lidské postavy se chovají nelogicky s takovou suverenitou, až nezbývá než Benovi fandit v ukončování jejich trápení. Samotný šimpanz přitom vypadá bezesporu propracovaně a jeho řádění je výrazně zábavnější nežli sledování mamlasovitých lidských modelů a modelek. Samotných killů není příliš mnoho, ale jsou pěkně čvachtavé a rozhodně zaujme šimpanzův specifický fetiš na čelisti – že by šlo o nenápadný odkaz na stále nejlepší „creature feature“ (a popravdě jeden z mála fungujících nad rámec subžánru survival thrilleru)? Ostatně režisér a spoluscenárista Roberts dosáhl svých největších úspěchů se dvěma díly žraločích thrillerů 47 metrů…

Napínavost je však limitována předvídatelností a diváckým nezájmem o postavy, přičemž ani stylisticky nejde o žádnou nadstandardní práci. Nabízí se srovnání s obdobně nudnou Bestií, v níž Idris Elba čelil obřímu lvovi aspoň v kompozičně propracovaných dlouhých záběrech. A připomenout lze i děsivé Backcountry, kde šlo o prokreslení postav a následné o to více zdrcující násilí, či naopak Medvěda na koksu, který se (jakkoli nepříliš úspěšně) snažil využít přestřelenosti premisy. Primát nic z toho nenabízí a velmi vzácné chvilky komiky tak působí jako exces, který si Roberts nemohl odpustit, ačkoli chtěl udělat seriózní podívanou. Škoda přeškoda.

Během dlouhých (desítek) minut vleklé nudy se divácká mysl snadno začne oddávat nadinterpretacím, jež mají k původním záměrům tvůrců zjevně velmi daleko. Jde o alegorii opětovného stmelení rodiny po matčině předčasné smrti prostřednictvím nutnosti vypořádat se s šimpanzem nakaženým vzteklinou – tedy kombinací mementa matčiny práce a nevyléčitelné nemoci? Anebo je Ben doslovným zosobněním opičí lásky, kterou matka chovala vůči svým dcerám? Možná, jelikož mladé ženy sice působí vcelku samostatně, zároveň se však napříč stopáží nedovedou ze svých předchozích chyb nijak poučit, čímž krvežíznivému hominidovi značně usnadňují jeho misi.

Pokud milujete staromódně přímočaré slashery a vadí vám postmoderní sebeuvědomělost, na níž spousta současných hororů staví, Primát vás může potěšit, jelikož žádnou podvratnou rovinu opravdu nenabízí. Možná si ale také řeknete, že tenhle typ snímků měl zůstat v 80. letech, protože dnes už nemá moc co nabídnout. A já bohužel patřím k té druhé skupině. Za obstojný pokus o ozvláštnění lze považovat obsazení neslyšícího Troye Kotsura, díky čemuž lze v některých scénách využít toho, že nic netušící otec neslyší, co se v jeho nejbližším okolí děje. Aby z toho ale nad rámec neortodoxně natočené drsné scény něco příběhového vyplývalo, to bychom chtěli moc... 

Přehrajte si trailer Náročnějšího diváka zaujme i moment, kdy osazenstvo vily po zjištění, jak velké nebezpečí Ben najednou představuje, naskáče do bazénu, jelikož šimpanzi neumějí plavat. Následuje napínavé vyčkávání připomínající působivý moment z první epizody Hvězdných válek, kdy jsou Darth Maul a Qui Gonn Jinn odděleni silovými poli a nezbývá jim, než chvíli nic nedělat. Když se hrozivý předek homo sapiens několik momentů jen zlověstně dívá na své nejbližší, z nichž se nyní stala jen kořist k ukojení jeho nedobrovolně nabytých násilných potřeb, ve strachem prosyceném vzduchu je cítit potenciál skutečného dramatu. Existenciálně vzrušujícího příspěvku z ranku slow cinema se však nedočkáme – stejně jako zajímavého a vyloženě uspokojivého diváckého zážitku.