Stephen King je již několik dekád zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí námětů pro filmové horory – od velkých nákladných studiových projektů (To a To Kapitola 2 Andyho Muschietti) až po malé komorní snímky za pár (milionů) dolarů. Do druhé zmíněné skupiny bude patřit i letošní Opice, kterou si vzal do parády režisér Osgood Perkins pod produkčním vedením mistra oboru Jamese Wana a jeho společnosti Atomic Monster. Pokud jste stejnojmennou Kingovu povídku původně napsanou již v roce 1980 četli, měl bych vás předem varovat – Perkinsonova Opice si z původní předlohy bere jenom námět v podobě prokleté hračky. Vše ostatní je autorsky přetvořeno do podoby, která se od literární předlohy liší jako den a noc. Opice je totiž hororová groteska! 

Pokud se vám to slovní spojení příčí, uděláte nejlépe, pokud se na Opici vypravíte do kina a přesvědčíte se na vlastní oči. Protože to, co Perkins coby autor scénáře s krátkou hororovou povídkou udělal, nemá jen tak obdoby. Ne že by humor (resp. hodně černý humor) neměl v krvavém filmovém žánru žádné místo. Skloubení hrůzy a humoru se už několikrát podařilo na výbornou (např. Krvavá nevěsta) a citlivě zapracovaný humor dokáže do relativně vyčpělého tématu vnést vítané zpestření. Opice je ovšem úplně jiný level. Tady nejde o pár vtipů nebo jemnou satiru, ale o koncept jako takový. Protože počínaje úvodním dějstvím je zjevné, že tady se bude hrát podle naprosto odlišných pravidel. 

Opice: FOTOGALERIE

Uznejte sami. Do vetešnictví vtrhne zběsilý otec (cameo Adama Scotta) a dožaduje se, aby si od něj vetešník koupil malou plyšovou opici s bubínkem. Nutně se jí totiž potřebuje zbavit. Protože vždy, když opice začne bubnovat na bubínek, dojde k nějakému bizarnímu úmrtí. Vetešník nešťastnému otci pochopitelně nevěří a vy už víte, jak to s ním dopadne. Následuje první smrtelná nehoda a z jejího provedení vám bude hned jasné, že namísto děsu a hrůzy bude v Opici úřadovat brutální černý humor. Karty jsou rozdané, pravidla nastavená. Hračka přejde na dvojčata Billa a Hala a série bizarních úmrtí pokračuje dál, od dětství až po dospělost. Podaří se jim sérii katastrof zastavit dřív, než nastane konec světa? 

V hlavní roli (resp. dvojroli) se představí britský herec Theo James (série Divergence), ovšem skutečným ústředním protagonistou je černočerný humor a jednotlivá úmrtí, které doprovází. Okřídlené rčení, že humor je koření života, zde dostává velmi morbidní nádech, protože platí, že čím brutálnější fatalita, tím lépe. Dočkáme se tak celé řady nešťastných smrtelných náhod, při nichž lidé vybuchují, rozprskávají se, napichují na ty nejméně pravděpodobné věci a hynou všelijakým jiným nepředvídatelným a značně inovativním způsobem. Ano, celé to připomíná Nezvratný osud, ovšem na tripu. Perkins sám sebe předhání v těch nejpodivnějších úmrtích a sype je na diváka s nevídanou kadencí. Jako kdyby o nic jiného v Opici vlastně nešlo.

A ono bohužel ani nejde. Protože příběh, v Kingově povídce tradičně znepokojující a těžící z hlubokých lidských traumat, je ve filmové verzi naprosto podružný a toliko sleduje hlavního hrdinu (Hala) na jeho životní cestě od jednoho úmrtí k druhému – bez toho, aniž by jeho krvavé putování po stopách řádící opičky mělo nějaký hlubší smysl. Ten tomu měl zřejmě dodat jeho problematický vztah k bratrovi Billovi a následně i dospívajícímu synovi Peteyovi (Christian Convery), ale žádné velké drama nečekejte, je to spíš scénáristická snaha natáhnout veskrze minimalistický příběh o pár dalších minut. Což je škoda, protože navzdory všudypřítomnému černému humoru film zpočátku naznačuje i něco hlubšího. Něco, co sahá hluboko do zranitelných dětských duší a týká se zdánlivě nevinných dětských přání, aby někdo pokud možno hrozným způsobem zemřel. Jenže pak se nad tím mávne rukou a jede se dál. Puf, další člověk pryč. 

Přehrajte si trailer To samé platí o celé plejádě vedlejších postav (včetně jednoho fajn camea), z nichž jen velmi skromný reprezentativní vzorek přežije až do závěrečných titulků, aniž by něčím přispěl. Naštěstí si Perkins dobře uvědomuje, že příběhem diváka neoslní, a nechá děj poměrně rychle upalovat vpřed až do řádně přestřeleného finále, kde se opice naprosto utrhne ze řetězu – stejně jako Perkins samotný. Jedna fatalita střídá druhou a když se na úplném konci zjeví Halovi vy-víte-kdo, nezbývá než akceptovat strohý fakt, že nic hlubšího než fantaskní úmrtí tady prostě k vidění není. Jako kdyby si chtěl Perkins po znepokojujícím Sekáči (Longlegs) od těžkých témat odpočinout. Jde jednoznačně o autorský záměr a neberte to jako kritiku, ale vyloženě dobrý film to z Opice nedělá.