Spása české kinematografie tkví v přestřelených komediích s lobotomickými hrdiny? Už jen po téhle úvodní větě jistě naskáčou spoustě čtenářů osypky, ale po obrovském komerčním úspěchu celovečerního Vyšehradu se do kin dostává další povedená a řádně fresh veselohra, která se do toho nebojí šlapat naplno.

Párty Hárder pochopitelně navazuje na bláznivou komedii Párty Hárd, která zvládla navzdory mrzkému rozpočtu, nadšenecké rukodělnosti a zvrhlému humoru nastřádat víc jak deset tisíc diváků na svépomocí páchaných projekcích a dobrat se tak kultovního statusu. Velkorysejší pokračování už vzniklo za mnohem adekvátnějších podmínek, stále nízkorozpočtového filmu, ale už s náklady v řádech milionů, plnohodnotným produkčním i distribučním zázemím a s mířením na regulérní stopáž pro kina.

Nadšení a zápal pro věc se tím ale nezmenšily. V těch sto minutách je tuna poctivé řezníkovské razance i osobitě cynického stylu Martyho Pohla. Můžeme se dohadovat o tom, jestli je té radikality a „zvrácenosti“ málo nebo moc (na Saló určitě málo, na moji maminku moc už po první minutě), jisté je že autorovy trademarky se nezměnily ani nezjemnily a že po těch sto minutách byl můj žaludek pod tíhou všech těch hoven, laktací, potů, krvácení, puchů, kundích šlemů i análních historek v nedobré kondici a upřímně jsem si přál, aby film skončil. Navzdory trvalému přívalu impulsů pro bránici.

Párty Hárder začne ve velkém stylu jako nabušená dialogová teenagerská komedie o trojičce kluků, co si chtějí v létě u Mácháče zapíchat. Potížistu Péťu nahrazuje hovadský záporák z jedničky Poulíček a okamžitě se to ukazuje jako skvělá volba – komediální potenciál téhle idiotské figury, která evokuje pornoverzi postav z Blbý a blbější z Wishe, je využíván do mrtě a Adam Ernest si tu s fistulí, lordózou, fejkovými beďary, nejhorším šatníkem ever, totální fixací na vagíny a naprosto tupě živočišnými výkyvy nálad hraje tak královsky, že by na něj měli myslet akademici udělující České lvy. Pokud si tedy na chvíli představíme, že by film viděli.

Celá trojice je ale skvěle poskládaná a jejich prudké dialogové interakce fungují na výbornou, jak v střemhlavých frcích, tak v kameňácích a šrapnelových hláškách. V dialozích je film překvapivě nejsilnější, nechybí ale spousta situačního humoru, zejména fekálně-hovadského typu, ale i sofistikovanější gagy, kde Marty dotahuje k dokonalosti svůj cit pro timing. V některých slapstickových skečích připomíná až mistra Billyho Wildera, samozřejmě pokud byste ho tak na rok potopili do české latríny s harmasanem.

Trailer přitom tají spoustu verbálních i vizuálních fórů, které se nebojí jít daleko za čáru dobrého vkusu, korektnosti i celkové přízně vůči lidskému pokolení. Fóry s vývody, nacistickou ikonografií, epileptiky nebo tělesně postiženými jsou dalece za hranou toho, na co bych chtěl ve filmu koukat, ale nutno jim přiznat prakticky bezvýhradnou vtipnost a zvláštní schopnost vykreslit svět mnohem otevřenější a svobodnější, než jaký ve skutečnosti je. Řezník dělá ramena, ale v jádru je to zkrátka tolerantní dobrá duše, progresivní i svobodomyslná, která na svou hruď přivine vrahy dětí, rasisty, sadomasochisty, drzé vozíčkáře i lidi s šupinami na šourku. Jen ženy to tady mají trochu těžší, protože jsou opravdu jen redukovány na ony štěrbiny (zamyslet se nad tím a příště romantiku z druhé strany!).

Nástrahou je tak hlavně stominutová stopáž, která způsobuje jednak jistou únavu a umlácenost, druhák nese trochu větší nároky na vyprávění a celkový dramatický oblouk. Ten je slabší, ačkoliv linky jednotlivých protagonistů jsou rozpracovány překvapivě působivě a uspokojivě posouvají charaktery kupředu - pod tíhou neustálého střídání kulis, v nichž se ale vlastně pořád brnká na jednu identickou „kundo-anální“ strunu, a evidentní prostříhání některých pasáží v zájmu únosné stopáže, však výsledek působí spíš jako výrazně delší série humorných situací než skutečně uspokojivý příběh s gradací a kýženou mocnou katarzí.

Těch vtipů, hlášek i šílených situací, v nichž nechybí ani jeden z nejvíc účelných návodů, jak k rimjobu přijít (a názorná ukázka téhož), je ale tolik, že zvládnou utáhnout i takhle rozsáhlé dílo a proměnit jej v odporně ulepený kus kvalitní kinematografie.

Párty Hárder je zatím nejlepším českým filmem první poloviny roku 2022, a kdyby se dočkala kvalitního anglického dabingu, jistě by měla šanci obstát i na zahraničních streamovacích platformách jako bizarně výstřední ukázka radikální teenagerské komedie ze Střední Evropy. V tomto směru je pro mě nosnějším vývozním artiklem než Zátopek s Havlem dohromady. Pardon.