Karel Janák odkryl (dočasnou?) zlatou žílu českého filmu a jako takový si zaslouží být tím jediným teenagerským kopáčem, který vyrve z půdy nějakou tu blyštivou hroudu. Proč mu to nepřát, když mu nikdo předem nerozehřál kamna, na nichž se teď s velkou pompou povaluje. Stejně tak se ale nabízí otázka, proč to Jánakovi žrát i podruhé, proč znovu investovat do srandovních eskapád dvojice Kotek – Mádl a proč se opět zabývat tím, jestli duo nadrženců dostatečně efektně zasune. Většina z vás si během měsíců mezi zmrzlými Snowboarďáky a navlhlými Rafťáky už pravděpodobně našla své odpovědi a tahle recenze nemá ambice na nich něco měnit. Chce jen osahat vodu a pak popřát šťastnou plavbu Janákovým mariňákům.

Tak aby bylo jasno: Publikum blažené ze Snowboarďáků se bude ráchat ve vodě se stejnou vděčností, s jakou se válelo v předloňských závějích. Režisér, scenárista a dnes i producent Karel Janák vyměnil pramálo součástek, tak aby znovu ukojil diváctvo, které jej „vyrobilo“, a při tom co nejvíce využil možnosti, jež se mu snesly před kameru po ohromném finančním ohlasu. Rafťáci sebou už nevláčí balvan televizní série a sporého rozpočtu na hranici životaschopnosti, i proto září zejména ve vizuálních parametrech – na velkém plátně se mohou Snowboarďákům pošklebovat hlavně za kameru, i jako majitel celkově svižnějšího obrazového podání.

Janák režijně přitvrzuje, Macharáčkovi, Comovi a dalším zapomenutým existencím přeposílá jeden plácanec po zadku za druhým (avšak znáte to o tom jednookém), aniž by při tom sám zvládl plně přetáhnout moji důvěru, hlavně v souvislosti s natáčeným "Ritchie-flickem" Ro(c)kem podvraťáků. Fascinuje mě hlavně Janákova neschopnost vyplodit v součinnosti se střihačem Adamem Dvořákem dostatečně dynamickou akční pasáž, kteroužto trvale a v podstatě i vychytrale kamufluje dělením obrazovky na více segmentů. Navozuje se zdání rychlé moderní podívané, to ale uniká, jakmile se musí kombinovat celé záběry a pod Bártovo skřehotání nesmyslně vpalovat destrukční orgie se zničenými čluny, podmáčenými stany a jinými mozkovými úlety.

Podobně jako bláznivé demolice je i ústřední linie duševně (znovu) neskonale primitivní - pitvat se v ní by bylo stejně zbytečné jako vyslat šéfkuchaře hotelu Hilton na degustační výlet po asijských bistrech. I tam se jednoduše nažerete za pár korun a v zájmu vlastního žaludku raději nepátráte po původu masa a rozbředlé tatarky. Hrozí ti stravovací trauma, neohlížej se! Rafťáci jsou totéž ve světle žluté barvě jejich říčního plavidla, a to i při zapojení rodičovské linie, v níž Oldřich Navrátil dotírá na rozeklané manželství Milana Šteindlera a Veroniky Freimanové. I tam se hledá klid na zasunutí, i tam se vrchní scenárista a jeho pážata spokojí s triviálním a skrz na skrz pubertálním příběhem, na který se navěšují humorné scénky. V nich je Janák tradičně nejsilnější, zvlášť pokud mu minutáž dovolí krkolomně konstruovat trapné situace, jejichž komplikovanost se blahodárně odráží na bránicích většiny publika – ať už přemítáme o scénce ve sprše, na seně nebo o znásilnění na záchodcích, lze Janákovi adresovat řádek červených puntíků za cit pro výsostně humorné natahování skečů i jejich správně načasované doklepnutí.

Nejen díky těmhle gejzírům komediálního umu se ti náročnější z nás nemusí cítit v kině nepříjemně, ačkoliv se na vedlejších sedadlech budou vyskytovat individua hýkající u každého „pouzdra“ a „pinďoura“, který vypadne z Mádlovy nebo Kotkovy kušny. Málokdy se sice rádoby „trendy slovník“ omladiny podaří nasměrovat tak, aby sebou soudný člověk začal mlátit smíchy o zem, díky přirozeností mladého dvojhvězdí se ovšem stejně tak daří šlapat mimo bažinu trapnosti, českým filmům tak důvěrně známou i z mnohem ambicióznějších počinů (Jak se krotí krokodýli nebo jazyk programátorů z Cesty z města).

Přiznejme si to: bez Kotka s Mádlem by si mohl Janák sbalit Dana Bártu, Miroslava Chyšku i svoje filmařská fidlátka a jít se do kouta vyplakat, protože momenty bez ústřední dvojky, mnohonásobně bližší crazy komedii nežli teenagerskému filmu, postrádají onen ostrovtip a scenáristickou jiskru. Samozřejmě i zde se může těžit z exkluzivní a neselhávající herecké opory, jelikož Šteindler, Freimanová, Duchoslav a tím více i Oldřich Navrátil zvládají uhrát i scénky „na hraně“ bez pitvoření. Mezery v projevu ostatně vylézají až z pod plavek holčin, u nichž casting evidentně nehledal věrohodnou dikci, ale ty správné výškové rozdíly v oblasti hrudníku a ideální parametry okolo pánve. A je to poznat...

Buď jsem si vzal do kina džíny mladšího bráchy nebo dané fyzické požadavky správně dešifrovaly i moje hormony, kterým se i při kritickém průzkumu díla filmového občas přitížilo. Ano, toho dne bylo v kině poněkud těsno, ku chvále castingové agentury. Znásilnění mladičkým plagiátem Jennifer Connelly! V co víc v rámci přístupné erotiky doufat? :-) Jenže jedna věc je nepublikovat v zájmu partnerského smíru myšlenky, které mi pobíhaly mozkovnou při letmém setkání s dvojicí filmových hrdinek, druhou demence, s níž Janák nakládá se svými krasavicemi. Skutečně, scéna v níž Kotek smluví Mádlovi rande, aby se už za dvacet sekund sundávala podprsenka, mocně přesáhla zdravou míru žánrové nadsázky a přelila se v sériovou výrobu kurviček (nepohoršujte se, i Word akceptoval :-). „Ahoj, jmenuju se Filip a chci si s tebou dát rande.“ „Jasně, moje jméno je Sylvie/Radka/Klára/Marie, ničeho se neboj a naper mi ho tam...“ Ehm, cože? Bohudík to v reálu takhle nefunguje. Pro Janákem dost možná frustrované panice bohužel. Rafťáci snad mají být dílem o skutečných lidech, nepletu-li se? Každopádně na plátně z tohohle přístupu nečiší zábava ani zmíněná nadsázka, nýbrž pouhá bezradnost, jak dotlačit pár do postele, jak ukázat další prsní dublérku, či jak si odškrtnout další vtipnou scénu (naštěstí opravdu vtipnou).

Nechci teď řešit vliv na mládež. Nedokážu posoudit, jestli si dvanáctileté holky budou opravdu myslet, že se láska projevuje do dvou minut roztaženýma nohama. Jen mě Janákova bezuzdná debilizace holek, potažmo modelek, potažmo štěrbin, nutí přemýšlet o autorském puzení, které mladou režisérskou hvězdu nutí veletupě (ne)sledovat souložení dvou mládežníků. Úvahy nad tvůrčím naplněnín navíc podtrhuje výraznější záměna sexu za lásku, tak aby se „prohlídka pouzdra“ mohla znovu natočit jako romantické milovaní. Jedna věc je laškovat, druhá vydávat dva letmé pohledy za silné milostné pouto. Následně, když nechá Janák Oldřicha Navrátila se slizkým úsměvem plácat dívenky po zadečcích, skutečně to zavání kompenzací vlastních sexuálních choutek. Přeci jenom, detailem na promoklé plavky se v tuhle chvíli baví víc dospělí šéfové než naši mladí nabuzenci krčící se ve stanu. Nic ve zlém – tuším, že Karel Janák není úchyl, ale jednoduše číšník obsluhující mladá lačná očka - zdá se mi jen, že pinkl si užíval víc než samotní hosté. :-)

Kritických slůvek ze mě nevylétlo po málu, nad rozčarováním však převažuje rezervovaná akceptace, která souvisí s domácí konkurencí (americký ekvivalent Rafťáků by slízl jen pět bodíků) a hlavně nadmíru snadným trávením všech vodáckých kotrmelců. Neřehtal jsem se, ale dokážu si představit stejnou vodní túru podruhé. A to se u filmů s českou SPZkou nestává častěji než jednou za pět šest let. Rafťáci jsou pohodovou jednohubkou, z níž nečouhají hlášky až do vedlejšího sálu, ovšem ani nenaplněné ambice. Pozici jediného likvidátora sympatií v nich představuje pouze proklínaný product placement, jenž navzdory názorům pánů Janáka a Kotka nesouvisí ani tak s komerční či uměleckou povahou díla, jako spíš s ochotou nechat si za úplatu svůj film pokazit. Implantovat humorné scénky se Seznamem, tedy psem-vyhledávačem, típat švenky na logu Dominátora, mazlit se s Kinder Bueno, potápět se v hajzlíku značky TOI TOI i neustále zdůrazňovat, že žízeň zahání Sprite, může pouze ničit složitě vyráběnou zábavu. A daří se. Díkybohu tohle reklamní pásmo nasírá spíš přímo v kině než při sumarizaci celkových dojmů. Proto ona očekávaná hitovost není tak úplně nezasloužená...