Filmový Vyšehrad míří do kin i v exotických krajinách: Slovenská premiéra probíhá právě dnes, proto je záhodno posvítit si na to, jaký odkaz zanechal Vyšehrad v českých kinech. A rozebrat jej trochu podrobněji, než jak se vejde do jedné recenze.

Ano, kolega Rimsy celovečerní Vyšehrad pochválil – navzdory pokleslosti filmu, a přestože je on sám noblesním intelektuálem se zájmem o psychoterapii a náročným cinefilem s výraznou náklonností k artistním čtyřhodinovým esejím a jezevcům. V tomto směru tedy nemůžou strůjci ani fandové nových eskapád polodementního fotbalisty Laviho cítit výraznou újmu a lamentovat nad nízkým hodnocením za 6/10 v naší recenzi – a ani já vám proto nenabídnu vyloženou protirecenzi k textu uvedenému níže na stránce.

Přijde mi ale důležité a potřebné nenechat úspěch filmového Vyšehradu jen tak prošumět a reflektovat ho jen z perspektivy fantastické návštěvnosti, ale rovnou i vypíchnout důvody, proč jde o zásadně pozitivní prvek pro celou domácí kinematografii.

Filmový Vyšehrad naštěstí ustál dlouhou preprodukční fázi – ostatně, když se podíváte na jeho výslednou podobu, zdá se, že ta se minimálně na jeho scénáři projevila vesměs pozitivně – a zvládl vytěžit mnohé i z bolavého odkladu premiéry o rok kvůli covidu. I díky zábavné sebeprezentaci na sociálních sítích nedošlo ke klasickému vyčpění látky, ale naopak k ještě výraznějšímu šponování očekávání, kdy se po dlouhých letech půstu může oblíbená postava konečně naplno předvést.

Seriálový Vyšehrad přitom byl fenoménem, ale ne zázračným úkazem české audiovize – po velmi silném rozjezdu šla, i kvůli omezeným financím, úroveň rychle dolů a poslední díly už svou zplichtěností ťukaly spíš na brány krajského přeboru, než že by atakovaly první komediální ligu. Tvůrci si těchhle limitů (a já bych řekl i úpadku) byli evidentně vědomi a místo dalšího upoceného ždímání látky v kontextu lowcostové webové seriálové produkce vsadili všechno na jeden filmový výstřel – promyšlenější, nákladnější, ale i s výrazně větším potenciálem v dlouhodobém horizontu. A vyplatilo se.

Filmový Vyšehrad je svěží bláznivou komedií, která humorné epizodky a průběžné fotbalové štulce navěšuje na nosný příběhový rámec se ztraceným synkem, a i když je to linie trochu okoukaná a na poměry divočáka Laviho poněkud přízemní, ve výsledku funguje na výbornou a buranské estrádní komice jen prospívá. Jak k těžení kontrastů s klidným rodinným světem a narážení Laviho zhýralosti do čisté dětské duše, tak i k náznakům dolování emocí a utažení romantických linek. Díky tomuhle ukotvení Lavi opravdu není jen únavnou snůškou gagů, ale mile přestřeleným a funkčně vystavěným příběhem, který promluví do duše i srdíčka víc než nový Doctor Strange 2 s Projektem Adam dohromady.

Přitom co se týče ztřeštěných gagů jede Vyšehrad na max. Už fekální úvodní scéna nabízí hodně tvrdý, ale sebevědomý start, který ukazuje, že se tvůrci nebojí jít nekompromisně za svojí vizí, i s tím rizikem, že pár „náročnějších“ diváků hned na úvod ztratí. Stejně sebevědomě se pokračuje, ať už v žánrových citacích nebo vulgárních bonmotech, tak i v konstrukci výrazně náročnějších gagů – natočit takhle funkčním způsobem celou pasáž s nepovedenou souloží, hořícím pérem i pokaženým ohňostrojem, to chce prostě skillz a sebevědomé vedení vysoko nad manažerskou úrovní Tomáše Rosického v současné Spartě (ne, to není náhodná reference).

Filmový Vyšehrad maximálně efektivně pracuje se svým rozpočtem, takže nejen že vypadá o level líp než seriál, ale zvládá solidně imitovat dojem jisté velkoleposti. Pravda, vlastně jen díky jednomu zámeckému intermezzu (a jednomu velkorysému jeřábovému záběru), odbočce na fotbalový svaz i ke gangsterkám, díky pár dalším kamerovým průletům a vykutálenému střídání hezky načančaných kulis, v nichž se zrovna vtipkuje - ale zjevně to znamená, že i takhle „málo“ v tomhle přímočarém žánru stačí, aby se film jevil výborně i ve světle západní konkurence.

Pro přirozené a energické komediální herectví Jakuba Štáfka mám už delší dobu slabost – a tady opět funguje na výbornou. Štáfek prokazuje výjimečný talent pro frkání one-linerů, bryskních dialogových reakcí i přestřelenou situační komiku. Jako hlavní tvář, tahoun projektu i spolurežisér má na tomhle sukcesu zásadní podíl a zaslouží si za něj titul „hráč jarní sezóny“. Vysněné osobní projekty totiž málokdy dopadají takhle dobře.

Vyšehrad si zaslouží chválu hlavně proto, že jde o opravdu zábavnou, naturelem lidovou, ale přesto špičkově řešenou bláznivou komedii. Vlastně top žánrovku – to, po čem voláme, protože v době útlaku kamenných kin moc dobře cítíme, že mezi blockbustery a významnými eventy se budou nejlépe prosazovat právě silné mainstreamové kousky, které si ale nastaví poměrně ambiciózní laťku a nepodskočí ji.

Možná si ťukáte na čelo a ptáte se, proč hypeuju buranskou píčovinku o vymletém čutálistovi, ale nejen v kontextu brutálně kolísající návštěvnosti posledních měsíců (a při pohledu na desítky propadnuvších filmů) mi tahle trefa přijde zcela zásadní zprávou pro českou kinematografii, potažmo celou audiovizi. A receptem na úspěch. Motivací. Návodem, jak nezapadnout.

Výsledné hodnocení je možná o půl hvězdičky přestřelené, promítá se do něj ale historická hodnota tohoto duchaplného díla i touha probírat se Laviho hovny, erektivními popáleninami a strupy na jeho elektřinou uškvařených bradavkách i podruhé. Snad se dočkáme dřív než za pět let.