Letošní druhé pololetí nepochybně patří českým komediím. Plní kina pravidelně a s až děsivým přehledem, bez ohledu na kvality. Člověk s úrovní a vytříbeným vkusem, jenž ví, že je pro zábavu občas potřeba na plátně vyskladnit pár kilo hoven a zašpásovat s beďary, by tváří v tvář umělohmotnosti, nakašírovanosti a demenci všech těch Románů pro pokročilé a Špindlů nejradši spáchal harakiri už po trailerech. Nebudu zapírat, že ani Párty Hárd mě v ukázce moc nechytlo, v kině jsem ale dostal záležitost o to plnokrevnější.

Novinka Martyho Pohla je parádní taškařicí, u níž skromná stopáž 62 minut slibuje nevídaně sytý zážitek. Servíruje totiž takovou porci situačního i dialogového humoru, pravidelně odpalovanou šokantními momenty, že by bylo škoda přidávat víc – buď by spadl řetěz, nebo by se člověk poblil. Ostatně už takhle potitulková scéna vyznívá jako finální útok na stabilitu žaludku a upřímně lituji, že jsem ji viděl.

Párty Hárd je českou buransko-zvrácenou variací na Projekt X, na oko standardní story o zásunu a největší kalbě, která se ale odvíjí tak divokým směrem, v jaký jste nejspíš úplně nedoufali – pokud tedy nejste úplná hovada. Pohl tímto hovadem však nepochybně je a jeho novinka je totální, skrz naskrz ďábelskou exploatací teenagerského žánru, v níž se v zájmu rozkmitání bránice jedou těžké hardcorey.

Pokud se kritici u České sody pohoršeně ptali, kdy že se v tomto hájemství pokleslého humoru bude krkat a prdět, pak se diváci Párty Hárd musí sami sebe ptát, kdy se začnou na plátně žrát hovna a píchat mrtvoly. Ani jedno z toho se nakonec nestane, alespoň tady leží hranice Pohlovy imaginace, což je moc dobře, jinak je ale tohle „exploitation of teenage dreams“ nesmírně intenzivní a důkladné.

Pohl snad až systematicky překračuje hranice vkusu, lidské důstojnosti a slušné společenské diskuze, a to přímočaře, nekompromisně a zároveň docela samozřejmě a nenuceně. A díky tomu poměrně tuctová studentská story nabývá na jedinečnosti i na svých komediálních možnostech. Ty přitom Pohl těží maximálně, protože má cit pro skvělý timing gagů, sype hlášky, jeho dialogové výměny jsou prošpikovány překvapivými zvraty i říznými šrapnely.

I díky přirozenosti hlavních hrdinů, jíž ještě podporuje velmi živé obrazové podání, působí tahle přestřelená šílenost paradoxně mnohem pravdivěji a v existenciální rovině uvěřitelněji než všichni ti fakeoví Bajkeři a Panicové nanic. V hnisu bývá víc pravdy než v kýčovitě nažehlených banalitách, to si dovoluji tvrdit i při vědomí, že kdyby těch 114 tisíc diváků, kteří třeba o minulém víkendu zašli na nového Vejdělka, vidělo Párty Hárd, nejspíš by poslanci museli přijmout směrnici, podle níž bude film zakázán a Pohl exkomunikován z umělecké obce.

Byla by to škoda. Protože Párty Hárd je žánrově vytříbená zábava, která si většinu vystačí s verbálním a situačním humorem, byť pár explicitních momentů taky naservíruje.

Nenechte se přitom zmýlit, nejsem oddaný fanoušek Řezníka nebo Martyho frků, obojí mě pro svou jednostrunnost baví jen občas, tady ale musím smeknout, kolik zábavy zvládl Pohl za tři sta tisíc pořídit a jak plnokrevný filmový tvar Párty Hárd nabývá - Marek Brožek tu jako kameraman, ostřič, švenkr, výtvarník, rekvizitář, osvětlovač, producent a fotograf v jedné osobě (!) dokázal, že není personálně poddimenzovaných štábů. Ta hodinka přináší i díky tomu silný, byť bizarní, absurdní a leckdy nechutný zážitek. 

Párty Hard je jednoduše výjimečný počin, který mi vrací víru v domácí kinematografii. Je to radikální autorská vize, kterou když by Pohl realizoval na druhé straně oceánu, dost možná by si vysloužil mezinárodní proslulost jako extrémní pokračovatel Rodrigueze nebo Smithe, či komediální ekvivalent Toma Sixe nebo Gaspara Noé.

Je to jeden z mála globálně konkurenceschopných českých snímků poslední dekády (samozřejmě ve svém žánru), a i proto jej vnímám jako zásadnější počin než Nabarvené ptáče. Přestože Párty Hárd doteď skoro nikdo neviděl… a v zájmu zachování české kulturní tradice doufám, že ani neuvidí. Libovolných deset minut by totiž zabilo nejen Marka Ebena, ale i Zdeňka Svěráka podpíraného Michalem Horáčkem a Táňou Fischerovou.

P.S.: Chudák Zdeněk Godla si titul nejzábavnějšího Roma roku 2019 moc dlouho neužil. Chci spin-off!