Hype kolem nových filmů, které vzbudí alespoň nadprůměrnou pozornost, je takřka neuvěřitelný. Stačilo několik totálně nadšených ohlasů a příjemně uvolněných amerických recenzí a nenápadná Pařba ve Vegas, přitom tolik podobná spoustě svých žánrových soukmenovců, byla najednou na nejlepší cestě stát se historickým kultovním milníkem. Pojistilo to 47 milionů dolarů v rámci otevíracího víkendu (připomeňme, že jde o film s ratingem R a rozpočtem 35 milionů, takže můžeme hovořit o úspěchu přímo enormním) a desítková hodnocení na IMDb, která k dnešnímu dni vystřelila Pařbu ve Vegas až na 126. místo žebříčku nejlepších filmů všech (!) dob. Pozoruhodné.

Přitom jde skutečně o malý film, jehož scénář už byl na stříbrné plátno zavanut nespočetněkrát (o to víc to platí o trhu se stříbrnými plackami): banda čtyř kamarádů jede popít a něco se ošklivým způsobem zvrtne. Obměna destinace do podoby Las Vegas samozřejmě situaci umocňuje – ve Vegas se VŽDYCKY něco zvrtne; a o to víc je právě zarážející, jakou má tenhle prvoplánový road trip diváckou odezvu. Protože, ruku na srdce, nic tak výjimečného a originálního nenabízí (to není výtka!). Mám podezření, že zkrátka přišel do kin ve správný čas a z přiblblého teenagerovského schématu odmontoval spoustu neduhů a hloupostí, které už diváckou masu unavovaly (výkaly, sperma a výkaly). Zábavu postavil na příběhu samotném a ne na situačních momentkách kolem něj, což je také mimochodem věc, kterou se spousta tvůrců v honbě za největší porcí výkalů a spermatu odnaučila. Na druhou stranu, Todd Phillips (Mládí v trapu, Starsky & Hutch) se v posledních letech propasíroval do filmových kuloárů jako člověk, který nabídne minimálně řemeslně dobrý film, takže obávat se předem něčeho vyloženě špatného bylo určitě zbytečné. Nutno dodat, že jeho pověst pro další léta asi rozhodně neutrpí :-).

Pařba ve Vegas totiž je opravdu příjemný a zručně natočený film, který působí jako spolehlivý stimulátor nálady pro svou diváckou skupinu. Tohle zaškatulkování je docela důležité, protože i když je Pařba o dost chytřejší než většina teenagerovských filmů, které kdy vznikly, stále je vyhraněna pro specifické diváctvo, které dokáže naladit tu správnou vlnu FM. Shrnul bych to tak na mužskou populaci mezi 20-35 scházející se ve skupinkách za účelem (nejen) předvíkendové intoxikace, protože ta má k zážitkům téhle party hic (=ožrat se do němoty, bloumat po prázdném bytě v doprovodu obří opice a pokoušet se vzpomenout co, proč, kde a jak) asi nejblíže. To nijak nevylučuje v kinech ženské doprovody, ale směrem myšlení se Pařba určitě vymezuje ke skupině první.

Tím se dostáváme k tomu, co je na Pařbě vůbec nejlepší: ve svých scenáristických pochodech je úžasně sofistikovaná a racionální. Jinak řečeno, pokud se chlapi dostanou do průseru, zvládnou ho i navzdory bizarnosti celé situace a nenadálým okolnostem řešit tím nejlepším možným způsobem, který skutečně dává smysl a je logický. Tím pádem je logický a smysluplný i celý příběh. Celé to zachází dokonce tak daleko, že příběh jako celek je daleko zajímavější než samotné gagy! Celým filmem se táhne jakýsi povědomý smysl soudržnosti a zodpovědnosti, nevyslovitelná a neuchopitelná chemie tria dutých hlav, které se rozhodnou řešit problém. A opravdu záleží na tom, jak se ten problém vyřeší a jak to celé dopadne. Mnohem víc než to, jestli to bude vtipné a legrační!

Co je na tom ještě lepší, ono to navíc skutečně JE legrační. Ani ne tak v tom smyslu, kdy se v kině popadáte za břicho, ale spíše ve smyslu spokojeného mručení si pod vousy s příslušným přitakávacím gestem „ano, to znám, to se může stát“. I tady se najdou fóry, které neznají meze a v rámci balancování na tenké hranici totální trapnosti a úsměvné geniálnosti naprosto nesmyslně přepálí (onanie malého děcka), na druhou stranu, čím viditelnější jsou, tím víc si člověk váží chvil, kde se nevyskytují. A těch chvil je o mnoho víc, aby se dalo na drobná klopýtnutí zapomenout.

Ústřední čtvero tvoří, s prominutím, opravdu správná hovada a je jen dobře, že to nejméně výrazné z nich se po úvodních patáliích z příběhu odpojí. Typově klasický zbytek „hodný blbec-vyděšený zmatkař-chladná, ale vychlastaná hlava“ pak tvoří neodolatelnou kombinaci pro všechny typové situace, které zdobí naprosto netypové pointy. A i ten tygr nakonec do příběhu zapadá mnohem ladněji než v traileru a má pro film zcela praktický přínos.

Zbytek pouze v heslovitých postřezích: Mike Tyson je víc fajn, když ho na plátně tušíte, než když s ním hrdinové mluví. Ale do celé zápletky zapadá moc pěkně. Hudební pecky jsou skvěle vybrané a jejich použití perfektně načasované (druhý nástup do kasina nemá chybu). Zach Galifianakis je sympaťák až na kost a ještě ho párkrát uvidíme, dejte na mě. Nechutní (zdánliví) neherci jsou teď definitivně v kurzu. A konečně… policisté v podobných filmech už NEjsou cool. Opravdu ne.

I po týdnu mi Pařba leží v hlavě jako film, který minimálně ještě jednou uvidím a spolehlivě tlumí i dojmy z „objektivně“ lepšího a ambicióznějšího Stáhni mě do pekla, které jsem viděl o dvě hodiny dřív (a hodnotím ho o dvě hvězdičky lépe). On se ten kult rodí možná právě takhle. Ne při samotném sledování filmu a aktuálních (pomíjivých) dojmech, ale při dlouhodobých vzpomínkách na něj, zůstanou-li nějaké. Tyhle jsou fajn a všichni čtyři výtečníci z Pařby ve Vegas vám na samotném konci potvrdí, že i jim se to zatraceně líbilo a pokud bude někdy dvojka, hupsnou do ní po hlavě.