Více než čtyři roky po Atlasu ptáků se opět hlásí Olmo Omerzu, jehož předchozí snímky Rodinný film a Všechno bude také promlouvaly do debat o nejlepší tuzemské tituly daného roku. Původem slovinský filmař, díky studiu na FAMU už dávno pevně zakotvený na poli české audiovize, i tentokrát přichází s dílem, jež se vymyká běžnému žánrovému zařazení a spíše než většinové návštěvnictvo kin potěší zájemce o současný evropský art. Po podzimním festivalovém kolečku v čele s premiérou v prestižním San Sebastiánu mohou další Omerzův citlivý, unikavý útvar zhlédnout i diváci v běžných kinosálech.

Na chorvatském pobřeží se v rámci rodinné dovolené objevuje dospívající Klára, na jejíž problémy s mentální anorexií jsme rychle upozorněni, její o pár let mladší bratr Teo, trpící věčným přehlížením kvůli Klářinu stavu, a jejich otec David. Ten se od Laury, matky dětí, před časem odloučil, což přidělává potíže s komunikací už tak celkem roztříštěné rodině – David je totiž Brit, Laura Slovenka a děti spolu vychovávali v Čechách.

Nevděčné bytosti: FOTOGALERIE

Kempováním na Jadranu se David možná snaží vyvinit z rozpadu rodiny, ráz jejich společných interakcí je však dán především Klářinou poruchou příjmu potravy. Davidovy snahy vystoupit v dceřině zájmu z komfortní zóny se zpravidla míjejí účinkem, hrany vzájemného nepochopení však trochu obrousí dívčino setkání s lehkovážným místním floutkem Denisem. Díky němu se Klára aspoň občas dokáže odpoutat od svých starostí, což navzdory otcovým pochopitelným obavám v důsledku pomáhá celému systému této nekompletní rodiny.

Zhruba v polovině téměř dvouhodinové stopáže, když vyprávění začne přešlapovat na místě a pomohl by mu zásadní zvrat, ke zlomu opravdu dojde. První lásku čeká nečekaná zkouška, dochází k proměně prostředí i hlavních témat a ze zasněně lenošivé rodinné vztahovky (ne nepodobné třeba loňskému Na druhé straně léta) se stává dramatická moralita s thrillerovými momenty a občasným štiplavě komediálním nadhledem.

Snímek tak kráčí ve stopách současných festivalových trendů, o čemž svědčí i rozsáhlá koprodukce zahrnující hned šest evropských zemí. Jde o tlumenou, přesto však divácky přívětivou podívanou, snažící se prostřednictvím velmi konkrétního příběhu načrtnout obecnější otázky – týkající se třeba toho, že děti a rodiče se nikdy nemohou úplně důkladně znát; jako by snad každý mluvil trochu jiným jazykem, což je zde zobrazeno vyloženě doslovně.

Výpustky ve vyprávění nemají směřovat k divácké frustraci, nýbrž prostě jen nejsou důležité k tomu, čemu se chce režisér a spoluscenárista Omerzu věnovat – tedy zamyšlení nad tím, co všechno mohou rodiče v životě svých dětí ovlivnit a kdy by je měli nechat jít vlastní cestou? Jaké jsou hranice milosrdných, ušlechtilých lží a kdy začínáme jeden druhým už manipulovat k vlastnímu prospěchu?

Přehrajte si trailer Omerzu se opět drží svého civilního, snad až chladného stylu, jímž zpovzdálí sleduje jednotlivé figury – činí tak ale se zjevným pochopením, bez potřeby některou ze stran odsuzovat, zesměšňovat. Napomáhá tomu i herecký ansámbl, kombinující zkušené, ačkoli neokoukané tváře (Barry Ward a Barbora Bobuľová) s nastupující generací (Dexter Franc, Timon Šturbej a Antonín Chmela), která sice v některých okamžicích trochu tápe, přesto však dokáže držet subtilně prchavou atmosféru celého díla.

Je tedy nakonec na publiku, jak se k oné nevděčnosti z názvu postaví, koho tak ve svém chápání zobrazených událostí označí; a je vůbec „vděčnost“ skutečně tím pocitem či odezvou, jež by ve vztazích mezi rodiči a dětmi měla hrát nějakou zásadní úlohu?