Olmo Omerzu patří rozhodně aktuálně mezi největší režisérské objevy u nás, kritici ho mají rádi a mezi filmovými fanoušky už si za těch pár let stačil také vydobýt solidní jméno. Mnoho diváků si ovšem k jeho počinům horko těžko hledá cestu, jeho velmi pomalý tvůrčí styl, v němž se zaměřuje zejména na postavy a nechybí v něm ani nějaká ta symbolika, rozhodně nesedne každému. I já jsem mnohými chválené Všechno bude hodně odzýval a důvod, proč před třemi lety ve Varech a následně i na Českých lvech pobral, co mohl, šel malinko mimo mě. Nyní je tady jeho novinka Atlas ptáků, kterou si ke mně Omerzu konečně částečně našel cestu. I tentokrát to ale bude mít mladý talent mezi diváky hodně komplikované.

Ivo Róna je úspěšný podnikatel vedoucí se svým synem a zetěm rodinnou firmu, jež má pohledávky až v zahraničí. Jenže nyní musí řešit velký problém. Někdo totiž vyvádí z jeho podniky miliony korun a firma se kvůli tomu ocitá v komplikované situaci. A Ivovo srdce tuto informaci nevezme zrovna nejlépe. Po prodělaném infarktu se však nekompromisní byznysmen vrací zpátky do práce, aby zjistil, kdo ze zaměstnanců ho okradl, nevěří vůbec nikomu a začíná jít přes mrtvoly. Na povrch ale začínají vyplouvat i jeho tajemství a rodina zjišťuje, že jejich otec rozhodně nebyl žádný svatoušek.

Snímek se tedy zejména v první polovině profiluje téměř jako thriller, v němž Omerzu šikovně nahazuje jednotlivé otázky, buduje napětí i komplikované vztahy mezi postavami, které diváka také hned zaujmou. Divák je správně zaháčkovaný, chce rozhodně vědět, co bude dál a režisér se s ním šikovně hraje. A to až tak moc, že ve své druhé polovině Atlas ptáků v podstatě razantně přehodí výhybku. Ukáže se totiž, že se ve skutečnosti jedná o dosti jednoduchý příběh, jenž diváka podle některých kritiků v podstatě moc neuspokojí a na řadu otázek nenabídne odpověď. Jenže nesmíme zapomenout, že Omerzovy filmy byly svým dějem vždy hodně prosté. A navíc je s postupující stopáží čím dál více znát, že se autor nesnažil natočit mrazivý thriller, v němž bude všechno jasné, ale zaměřuje se vlastně na rozpad jedné osobnosti.

Ano, režisérova typická práce s postavami tu zase hraje trumf. I když je jeho režie na první pohled sebevědomější, svižnější a i trochu diváčtější, svým hlavním proprietám zůstává věrný. Ivo Róna je tedy pod tíhou situace čím dál více bezradný, půdu pod nohama už prakticky nemá, ale zároveň je stále pořád dost velký parchant zraňující neustále lidi kolem sebe. A velmi důležitá je pak také linka okolo naivní a zamilované Aleny Mihulové. I když se tedy příběhově snímek v druhé polovině možná už tolik neposouvá, vyžívá se právě v práci s jednotlivými charaktery a jejich konflikty. Scény, v nichž si jednotlivé postavy vyřizují účty jsou pak nejen herecky přesně, ale také správně vypointované, výtečně napsané a rozhodně patří k vrcholům snímku.

K těm ostatně patří také režisérova výtečná práce s herci, mezi nimiž nejvíce září samozřejmě Miroslav Donutil, který už podobnou roli zatraceně potřeboval. Nejen mně totiž svými diváckými jistotami a často i karikaturami začínal hodně ohrávat, tady se ovšem dočkal návratu na herecký vrchol. Coby Róna je správně chladný, nekompromisní a chápete, proč z něj některé charaktery mají tak trochu bobky. Zároveň ovšem v jeho očích vidíte narůstající nejistotu a zoufalost. Po herecké stránce se tu dá chválit však v podstatě všude, ať už u výborné Mihulové, na první pohled nenápadného Vojty Kotka či skvělého Martina Pechláta, jenž je tento rok opravdu ve formě.

Přehrajte si trailer Atlas ptáků tedy za sebou zanechává rozpaky i řadu otázek. Vážně to bylo celé ve své podstatě tak jednoduché? Nepřehlédli jsme něco? A co měla sakra znamenat symbolika „mluvících“ ptáků, bez nichž by se film v klidu úplně obešel? Zkrátka hodně otazníků, kvůli nimž Omerzova novinka řadu diváků neosloví. A já se jim vlastně vůbec nedivím a všechny jejich připomínky chápu. Na druhou stranu mě ale právě tyto otázky stále nutí o snímku přemýšlet či ho dokonce zhlédnout ještě jednou. A to se mi u tuzemského kousku opravdu nestává moc často. Prostě další Omerzův sebevědomě natočený počin, jenž to bude mít s diváky zase složité. Já ovšem tentokrát překvapivě patřím na tu spokojenější stranu barikády.