Ondřej Provazník se prozatím na poli českých filmů etabloval zejména na dokumentární scéně. Jeho celovečerní debut Staříci, který zrežíroval společně s Martinem Duškem, však ukázal, že se umí zhostit i nedokumentárních filmů s náročnými tématy, které v publiku rezonují. Proto jeho Sbormistr logicky patřil mezi jedny z nejočekávanějších filmů letošní tuzemské scény. Kauza sbormistra Bohumila Kulínského ml. z prestižního sboru Bambini di Praga totiž v nultých letech otřásla Českem a znovu připomněla, jak je pro člověka z pozice moci nesmírně snadné své autority zneužít. Desítky zasáhnutých dívek, hodiny ostře sledovaného soudního procesu a konečně dva a půl roku strávených za mřížemi. Přes jasné odsouzení Kulínského ohavných činů se však nalezly hlasy, které jej obhajovaly a žádaly pro něj mírnější trest. Není tedy divu, že se Provazník touto třeskutou kauzou nechal inspirovat.

Sbormistr se nesnaží být přesnou rekonstrukcí, přestože Provazník do svého příběhu po důkladných rešerších zakomponoval potřebné zvraty, které korespondují s realitou. Sledujeme totiž příběh třináctileté Karolíny, která zpívá v přípravce prestižního dívčího sboru. Její starší sestra Lucie je už zkušenou sboristkou, která se ocitá mezi těmi nejlepšími, jež Vít Mácha do svého hudebního tělesa vybral. Karolína ji samozřejmě závidí a snaží se předvést svůj um, proto je naprosto učarována možností nastoupit do tohoto dospělého sboru jako náhradnice, vyrazit na soustředění do hor a zabojovat o možnost vycestovat do New Yorku, poznat svět a vykročit do dospělosti. Jenže tento první krok bude vypadat úplně jinak, než si představovala.

Mnohé filmy opírající se o dětské či dospívající herce a herečky trpí neduhem nevyzrálého herectví. Ne však Sbormistr. Ústřední sesterské duo zpočátku mnohdy působí ustrašeně a opatrně, ovšem nejde o nedostatečně zvládnuté řemeslo, ale o ryzí tvůrčí záměr, který tematicky zapadá do vyznění filmu. Kateřina Falbrová a Maya Kintera, pro něž jde o celovečerní debut v hlavních rolích, se zhostily svých rolích skvěle. Rozhodně nešlo o snadné party, zejména Falbrová v roli zpočátku naivní Karolíny musí předvést mohutný oblouk, na němž by si jistě mnohé začínající herečky vylámaly zuby. Její počáteční ustrašenost a jakási dětská roztomilost tak taje před očima a na konci nezbývá než žasnout nad tím, jak vrstevnatou postavu herečka vysekla.

Prakticky totéž můžeme říct o slovenském herci Juraji Lojovi, který nasadil bradku a chopil se herecky vděčné, vyzněním však nechutné role sbormistra Víta Máchy. Ani tento part nebyl snadný. Jenže zatímco mladá Karolína prochází přeměnou vnitřní, u Máchy jde jen o odstranění vnější fasády. Zprvu autoritativní, charismatický a něčím bolestivě přitažlivý vedoucí sboru totiž postupně odkrývá to, co víme všichni. Loj dovede být poutavý a líbivý, stejně jako nechutný a děsivý. 

Scénář tyto postupné vnitřní i vnější proměny podává skvěle. Rozvíjející se vztah mezi hlavní hrdinkou a sbormistrem je budován v pečlivě promyšlené chronologii, nejdříve skrze drobné náznaky, posléze skrze přímé konfrontace, které jsou vždy přesné. Tkví v tom však i jistá chladnost a kalkul, který tak děj dělá maličko předvídatelným. Z poměrně očekávaného a mnohdy ubíjejícího sledu scén však diváka vytrhávají zmíněné pevné herecké výkony a Provazníkova přesvědčivá režie. 

Na první pohled může lehce invazivně vyznívat i rozčlenění vyprávění do tří vizuálně velmi odlišných bloků. V prvním aktu sledujeme Karolínu ve své domovině, kterak se sžívá s tělesem, zatímco vedoucí sboru si ji postupně oťukává. Karolína je v tuto chvíli stále mladinkou dívkou, která má ideály rozprostřené před sebou a postava výborně ukazuje to, jakou sílu mohou mít autority pro dospívající. Následně se však děj přesouvá na soustředění do hor. Povedené devadesátkové městské kulisy tak nahradí chladná atmosféra zasněžených hor, během čehož mladá zpěvačka proniká hlouběji do toho, co to vlastně znamená být členkou tohoto sboru a "tykat si s Víťou". Následný průlet do New Yorku je pak jasnou ťafkou do dívčiny mladistvé tváře, neboť velkolepost metropole na ni udeří se stejnou silou, jako neočekávaný a nechtěný krok do dospělosti. Tři odlišné akty tak můžou působit chaoticky a nerozvážně, ovšem dobře korespondují s postupným přerodem dívky v ženu.

Potíž je v tom, že tento přerod je násilný a nechtěný. Právě v tom tkví Sbormistrova největší síla. Vzpomeňme na to, že Kulínského chování bylo svého času omlouváno českou kulturní smetánkou, která bagatelizovala jeho činy s tím, že bychom neměli zapomínat na to, co Kulínský udělal pro Českou republiku. Samozřejmě pak nesměly chybět ani průpovídky o tom, že holky mu do postele lezly samy, případně že budování kariéry přes postel není nic nového pod sluncem. Sbormistr všechny tyto plytké kecy adresuje, reaguje na ně, a hlavně ukazuje, že jsou zcela mylné. 

V jádru filmu totiž stojí podnětné téma, které zkoumá i jiný český počin Manželé stodolovi, případně do určité míry i Chazellův Whiplash. Je jím ukazování ohavnosti autoritářského a toxického vztahu a hloubání nad tím, jak je snadné do něj spadnout. Scénář totiž výborně pracuje s tím, jak psychický nátlak vypadá, k jakým krokům v něm dochází, a jak snadné je pro okolí nad tím zavírat oči, v čemž je velmi silná vedlejší postava Máchovy matky. Takový vztah je tu vhodně demonstrován jakožto plíživý a na cukru a biči postavený toxický prvek, který by nikdy neměl být omlouván ani zlehčován. 

Provazník navíc ty nejdůležitější scény zabalil do důsledného aranžmá, které je ještě zvýrazňuje. Zejména závěrečné rozuzlení příběhu i ústředního vztahu patří mezi velmi silné výjevy, které svou pečlivou inscenací podtrhávají vše, co se film snaží říci. Veškerá načrtnutá témata jsou tak dobře dotažena a film sebevědomě kráčí k jasnému poselství, které z něj dělá povedené autorské dílo, jež by bezpečně uspělo i ve srovnání s mezinárodní scénou.

Přehrajte si trailer Skrze pečlivě vybudovaný děj však občas na diváka dýchnou méně poutavé pasáže, které dokola omílají již vyřčené. Namísto úkrokům k většímu prohlubování vztahů, například mezi oběma sestrami, tak scénář často sahá k opakujícím se vzorcům a divákovi tak nezbývá než čekat na to, co musí nevyhnutelně přijít, aniž by se dozvídal cokoliv nového. Stále jde ale o zručně zkonstruované a precizně natočené dílo, které svým poselstvím i filmovým řemeslem jistě bude patřit k tomu nejlepšímu, co čeští autoři letos nabídnou.