Rakouská režisérka a scenáristka Sandra Wollner zaujala před šesti lety na Berlinale se sci-fi dramatem Když už se jeden narodí a se svou novinkou se letos podívala do sekce Un Certain Regard v Cannes. A nejen podívala – dokonce tuto sice vedlejší, avšak stále dosti prestižní sekci vyhrála. Rakousko-německou produkci navíc druhá zmíněná země vyslala do nadcházejících oscarových bojů, takže festivalovou a kritickou optikou jde o jedno z letošních vysoce ceněných děl. Mohli si to ověřit i návštěvníci karlovarského festivalu a nyní mohou tomuto strhujícímu zážitku podlehnout i diváci běžných kin.

Sledujeme berlínskou rodinu sestávající z poněkud uspěchané matky Elly, její na prahu dospělosti se nacházející dcery Jessie a výrazně mladší druhé dcerky Melli. Otec zcela chybí, jedinou důležitou mužskou postavou je tak Jessiin přítel Lux. A když na začátku vidíme na dveřích sesterského pokoje plakát na téma horror vacui, ještě netušíme, jaká to bude pravda. Nedlouho před plánovanou dovolenou na Kanárských ostrovech totiž do života rodiny zasáhne nečekaná tragédie, s níž se pozůstalí ani po roce nedokázali vyrovnat. Se značným zpožděním a za nestandardních okolností se ale na potřebný výlet k moři vydávají. Nic už ale nemůže být stejné jako dřív.

Takový popis děje působí záměrně vágně – jednak proto, že se vyplatí toho vědět co nejméně, jednak i kvůli důsledné ambivalenci ohledně interpretace leckterých událostí. Wollner se úspěšně pokouší vytvořit spíše bludiště pocitů, náladotvorné momentky sjednocené nikoli kauzální logikou, nýbrž ústředním tématem. A tím je truchlení, vyrovnávání se se ztrátou. „Věřím, že obrazy lidí, které milujeme, zůstávají s námi – že se nějakým způsobem vepisují do světa,“ popsala.

Atmosféra snímku se nepřibližuje lehce, nabízejí se třeba paralely s obdobně působivými díly Christiana Petzolda (Barbara, Fénix) či Angely Schanelec (Marseille, Hudba), která bývají postavená na vizuálním předávání pocitů a rozvolněné narativní struktuře. Podobnosti se nabízejí též se zdrcující rodinnou freskou Umírání, jedním z nejlepších titulů předloňského roku. Pro většinu diváků však bude nejvíce vypovídající připodobnění k indie hitu Aftersun, s nímž novinku navíc spojuje i osobitý kameropis Gregoryho Okeho.

Ten je znát z odtažité observace, jež zdánlivě nezaujatě zachycuje i nejjemnější nuance v rodinné dynamice. Místy se spoléhá na toulavou kameru volně plující obrazem, z čehož krystalizuje i pár zdrcujících velmi dlouhých záběrů. Roli hraje i kontrast chladné tlumenosti Berlína a přeexponovanost až snovost sluncem zalitého Tenerife. Populární turistická destinace nabízí ve druhé polovině snímku vizuálně vděčné pozadí k surrealistickému propíjení minulosti do přítomnosti, mísení oneirických i hororových výjevů či rozvolňování hranice mezi materiální realitou a psychedelickými vizemi.

Wollner ukazuje, že při truchlení nejde o vypořádání se s minulostí a její následné uzavření, nýbrž o přijetí toho, že odešlí lidé s námi zůstávají i v přítomnosti, avšak se zcela proměněnou povahou své existence. To se projevuje i nejistotou ohledně ontologické povahy zobrazeného světa – prolíná se objektivní realita, změněné stavy vědomí v důsledku psychedelik a vzpomínky upravené podle toho, co daný člověk aktuálně potřebuje. Výsledkem je důsledně znepřehledněné a nespolehlivé vyprávění, jehož logiku určuje emoční pravdivost toho, jehož perspektiva je nám aktuálně předkládána, což se v průběhu dvouhodinového snímku párkrát promění. Cílem zde není sestavit fabuli, tedy s jistotou určit, jak se všechno „doopravdy“ seběhlo; mnohem podstatnější je nacítit se na duševní strádání přeživších. A na emoční pravdu fenoménu truchlení se režisérka a scenáristka dokázala napojit skutečně obdivuhodně.

Přehrajte si trailer Vedle Okeho kamery se mohla Wollner opřít i o přesné herecké výkony v čele s Birgit Minichmayr (známou třeba z filmů 3 dny v Quiberonu, Bílá stuha či Všichni ostatní) a množství tvůrčích nápadů, mezi něž patří třeba zakomponování záběrů z minecraftovské hry Vintage Story, tajemné dronové momenty či katarzní úlevnost trefně načasovaného prdu. Napořád nenabízí tradiční, festivalově pochmurné uchopení tíživého tématu, nýbrž nad truchlením kontempluje ve více rovinách, včetně neopomíjení virtuálního prostoru coby místa, v němž nás naše otisky svým způsobem přežijí a kde můžeme aktivně vstupovat do vzpomínek.