Bůh, nacista, chlap, co nesnáší politickou korektnost a svůj poslední film označuje za příšernou šlehačku. A taky jedna z magických osobností evropské kinematografie. Je celkem jedno, jestli ho milujete, nebo nesnášíte, Lars von Trier je prostě planeta bloudící vesmírem a náhodně měnící poklidné světy na prach. Pro mnohé pomyslný vrchol jeho kariéry, chorobný, matoucí, krutý a přesný Antikrist, je za námi a namísto ustřižených klitorisů a krvavých ejakulací na nás shlíží modrozelená planeta jménem Melancholia, bludný poutník nekonečným kosmem, který spěchá vstříc našim bezvýznamným životům na Zemi.

Kde Antikrist skončil, tam Melancholia pokračuje. Alespoň svou zálibou ve zpomaleném čase a filmovém obraze, který se mění na malířské plátno, na němž si rozkošník a manýrista Lars maluje svoje podmanivé výjevy zániku. Film koncem vlastně začíná – nejstylizovanější pasáž, která ho uvozuje, zobrazuje vybrané fragmenty pozdějšího děje proměněné v téměř strnulé a nádherně nasvícené obrazy. To, co se stane, vidíme nejprve jako operně burácivou předehru, von Trierovu barevnou vizi posledního soudu.

Samotný film je pak rozdělený do dvou kapitol. První, nazvaná Justine, se odehrává na opulentním zámečku, v němž si mladá a úspěšná reklamní textařka Justine bere vysněného prince, vyžehleného chlapečka Michaela. Idylka, okázalý luxus, 18 golfových jamek a navoněný svatební kýč. Mezi tím neposedná a neustále přeostřující ruční kamera a překvapivé záblesky nesouladu, který narušuje pečlivě řízený rituál. Střetem mezi poklidným povrchem a temný nitrem slavnosti odkazuje von Trier na Dogma 95, především Vinterbergovu kultovní Rodinnou oslavu.

Nový snímek Larse von Triera není záležitostí k symbolickým a filozofickým rozborům - je to čiré duševní burácení. První část táhne „nevěsta“ Kirsten Dunst, temná, zrádná, plná spodních proudů a ničivých vrtochů. V idyle bezvadně zorganizované oslavy se pomalu hroutí její maska šťastné ženy a stále víc se obnažují její bahnité kořeny – sklon k pasivitě, bezdůvodné apatii, ničivému bloumáním mezi smíchem a smutkem, mezi štěstím a bezradností, mezi láskou a nenávistí. Čím leskleji působí pozlátko (a čistá kamera Manuela Alberta Clara si dává záležet, aby se sakra lesklo!), tím silněji vyznívá temný protiproud. Nejen výlevy Justininy nihilistické matky, nejen stále patrnější vrtochy nevěsty, ale i malá rudá tečka, která se z vesmíru blíží směrem k Zemi – zlověstná planeta Melancholia, vesmírný odraz krásné Justiny, symbol nestability, nevypočitatelnosti a zmaru všeho zdánlivě utěšeného.

Těžko ignorovat Trierův kritický podtón, který paroduje svět nadbytku, luxusu a prázdných frází (vynikající rovina s arogantním šéfem reklamní agentury Jackem, kterého zhnusená Justina v afektu označí za „méně než nic“) a připravuje půdu pro druhou část, která pojednává o blížící se katastrofě. Do centra pozornosti se v ní dostává starší Justinina sestra Claire, usedlá a spořádaná žena-matka, která se úpěnlivě snaží ukočírovat jak oslavu samotnou, tak pozdější sestřin propad do naprosté beznaděje. Rafinovaně se vymění role – zprvu jistá a neochvějná Claire postupně ztrácí půdu pod nohama a je to právě její melancholická sestra, která na blížící se konec reaguje překvapivě chladně a věcně.

Přehrajte si trailer Zatímco v první části Lars von Trier sledoval jemné odstíny vztahů a psychologie, v části druhé se všechno propadá do pasivity, rezignace. Postavy se vzájemně ubezpečují, že Melancholia Zemi mine, jen uštěpačná Justina věští konec zlého života na Zemi. Dialogy se vlečou, jsou bezvýchodné, postavy reagují nepředvídatelně, někdy chladně, jindy naopak až nepochopitelně intenzivně a vášnivě. Režisér je posedlý vytvářením iluze romantického konce, odříznutého ostrůvku s několika bytostmi, které se snaží vyrovnat s neodvratným zánikem. Z Melancholie se zdánlivě vytrácí řád a rafinovanost první části, o to drtivější je samotný závěr, kdy von Trier takřka teroristicky zúročí gradující beznaděj, ještě posílenou neustávající hučením blížící se planety. Rozpad starého řádu rámují i typické paranormální úlety, upomínající na legendární Království – tajemná jamka č. 19 či Justininy věštecké schopnosti. Ať už existuje život mimo tuto Zem, nebo ne, naše existence je protkaná záhadami. To je Trierova neoposlouchatelná mantra.

Nový snímek Larse von Triera není záležitostí k symbolickým a filozofickým rozborům, je to čiré duševní burácení, které buď zaslechnete, nebo naprosto vyignorujete. Jako melancholie se i tenhle film objevuje odnikud, bez důvodu, ale jakmile vás zachvátí, není před ním úniku. Je celkem jedno, že vlastně vůbec nikam nevede a po jeho zhlédnutí nepochopíte svět kolem sebe o nic víc. Lars von Trier zase testuje, zda jsou jeho chiméry přenosné obrazem – a já musím konstatovat: Ano, jsou, bezezbytku. Bestiální intimita. Dánská karmická sauna. Nebo spíš kosmická jatka.