Na počátku byla ztráta. Ztráta dítěte, která Ji uvrhla do hlubokého žalu a Jeho dostala do sedla. Druhdy netečný a nevšímavý manžel se náhle stává vševědoucím terapeutem, jenž věří, že svou ženu dokáže vyvést ze spletitého křoví beznaděje. Obrněn moderní arogancí lékaře lidské duše a iritující sebejistotou člověka, který dokáže spolehlivě odlišit realitu od představ, odvádí Ji tam, kde dle něj všechno začalo. Do lesa jménem Ráj, do opuštěné lovecké chaty. Tam někde tuší entitu, která v pyramidě Jejích největších strachů obsazuje samý vrchol. Co to však je? Chaotická náruč přírody, tolik se příčící jeho pedantickému intelektu? Nebo snad chimerická postava Satana, která tvořila předmět jejího vědeckého výzkumu?

Šokující, úchylný, samoúčelný, tvrdí někteří v souvislosti s posledním filmem mistra citové manipulace a filmového sadismu Larse von Triera. Nikoli, semknutý, estetický, zákonitý – říkám já. O Antikristovi lze uvažovat jako o skandálu, který překračuje platná tabu a přivádí na plátno zosobněnou krajnost. Ale lze o něm též uvažovat jako o vzácně uzavřeném, přitom divoce eklektickém prostoru, v němž se srážejí dogmata, archetypy i aluze v čemsi, co už mnozí přede mnou trefně nazvali terapií filmem. Antikrist jako otisk zdeptané tvůrčí mysli, vizuální očista, která se snaží dobrat temné podstaty člověka, jeho nevědomých a navenek spoutaných sil, jež však ve chvílích krize a ohrožení s úděsnou samozřejmostí vyvěrají na povrch. Aby odhalily neměnný fakt – navzdory krunýři racionality, jež po staletí budujeme, jsme v nitru stále zešeřelým a neproniknutelným hvozdem. Chaos vládne.

Jaký je tedy Antikrist film? Primitivní, bezesporu. Primitivní nikoli v pejorativním slova smyslu, nýbrž ve smyslu „film, který pracuje se zasutým, archetypálním, pudovým“. Postava Muže zastupuje sveřepou aroganci rozumu, který na vše aplikuje poučky a vlastní krutost skrývá za sebevědomé pozlátko jedince, jenž ovládá vše, včetně své přirozenosti. Žena naproti tomu prostředkuje emotivní, impulzivní a pudové, vše, co tradičně klademe do souvislosti s přírodou. Smrt dítěte v ní vzbudí zapadlé a děsivé duševní pochody, které narušují rozumové bariéry. Je to však Jeho bezcitnost, Jeho stylizace do role vědoucího a pomáhajícího, která vede uprostřed lesů k zákonité tragédii. Ve snaze zadusit žal suverénní maskou terapeuta uvrhává Muž Ženu i sebe samého do náruče bezbřehého zoufalství.

Jaký je dále Antikrist film? Estetický, k zalknutí estetický. Trierovo lpění na okamžiku, strnulém gestu, kráse tělesného propojení nachází pomyslný vrchol v prologu, který v pomalém tempu Händelovy skladby „Lancia Chi´o Pianga“ zobrazuje v těsném sousedství rozkoš a tragédii. Posedlost ikonickými obrazy hrdinů, v nichž se pozastaví filmový čas a stylizovaný šerosvit evokuje klasické malířství, nepůsobí v nejmenším samoúčelně – ony momenty vždy signalizují zlom v duši postavy. A pak jsou tu ovšem naturalistické záseky ruční kamery, strohé, nemilosrdně zaražené až do masa událostí. Forma věrně kopíruje obsah, v němž se vznosný jazyk symbolů kříží s tou nejnižší tělesností, zemitou krutostí i zvířecí vášní. Tolik zmiňované výjevy bezprecedentní brutality, vsazeny do psychologické hry (války) osvíceného rozumu a chaotické pudovosti, zapadají ústrojně do výtvarné i ideové dekadence snímku.

Chaotický a přitom vzácně koherentní, takový je především Antikrist Larse von Triera. Pevně ukotvený nadlidskými hereckými výkony ostře řezaného analytického Muže (William Defoe) a rtuťovité ženy (Charlotte Gainsbourgh), v níž se sváří opuštěná a zranitelná holčička s posedlou čarodějnicí. Tázat se, proč Lars von Trier nenávidí ženy, znamená naprosto se minout s poselstvím Antikrista. Je to sice film o nenávisti, ale nikoli o nenávisti jednostranně zařaditelné. Zlo, archetypálně zastoupené motivem Satana, nepramení z jednoho bodu. Tryská z promyšlené souhry okolností. Zahrnuje nepochopení, chlad i ponižování. Podstata Ženina šílenství zabíhá až kamsi k tragickému gestu Médey a vzpírá se zjednodušenému výkladu o autorově inkvizičním postoji k genderu.

V Antikristovi překročil Lars von Trier magický potok, který dělí diváka od mysli tvůrce. Pokud snad v předchozích filmech mnozí vnímali dánského provokatéra jako vypočítavého loutkaře, jež zlovolně smýká se svými subjekty, zde se situace mění. Kamera prostředkuje syrovou tkáň obrazů, neskrývá, nemanipuluje, předkládá chorobné a skličující výjevy, které však mají vnitřní řád a soudržnost. Rezonují tu všechny podstatné Trierovy tvůrčí obsese, tak obnažené, jak jen mohou být. Bez epických vějiček a postmoderních žánrových lepenic. Lars von Trier veřejně vymítá vnitřní démony. A připomíná, že film tu není k tomu, aby plnil očekávání. Film není povolná posluha diváckých choutek, cudná kurvička estetické konformity. FILM VLÁDNE!