Ani oscarová nominace to nezlomila. Alespoň prozatím. Nezávislé drama Aftersun zaujalo už během své premiéry na loňském festivalu v Cannes, kde získalo jednu z cen v rámci vedlejší sekce Týden kritiky. Součástí úspěšného festivalového kolečka bylo i představení v Karlových Varech pod názvem All inclusive. Režisérka a scenáristka Charlotte Wells pak získala cenu BAFTA za nejlepší debut a vedle množství dalších ocenění bude představitel hlavní role Paul Mescal za pár dnů bojovat o zisk hereckého Oscara. Ani tento výčet úspěchů však nestačil na to, aby se dílo dostalo do oficiální tuzemské distribuce.

Navzdory tomu však stojí za pozornost, a pokud budete mít možnost jej vidět, měli byste ji využít. Letos pětatřicetiletá Skotka Charlotte Wells totiž ve svém celovečerním debutu předvedla nevídanou vyzrálost a schopnost pojmenovat subtilní, prchavé momenty našich životů, které se dokážou zarýt hluboko pod kůži.

Částečně autobiografické vyprávění sleduje jedenáctiletou Sophii, jak tráví dovolenou se svým otcem Calumem v tureckém rezortu. Navenek příjemný výlet však zahrnuje řadu nepříjemných tajemství, vycházejících především z Calumovy skrývané deprese a jakési neschopnosti žít vlastní život. Postupně se dozvídáme, že měl Sophii ještě před svými 20. narozeninami a že vztah s její matkou nevydržel. A nelze se spoléhat ani na to, že svůj boj s depresí dlouhodobě vydrží i Calum.

Minimalistické rodinné drama si vystačí s pomalým tempem a nenápadným skládáním obrazů, zcela v souladu se zahálčivou dovolenou. O to více vynikne několik scén, zahrnujících známé skladby jako Losing My Religion od R.E.M. či Under Pressure od Queen, které svým emočním nábojem skutečně tnou do živého.

V rámci záměrně matoucího vyprávění se dozvíme, že většinu stopáže tvoří vzpomínání dospělé Sophie na poslední dovolenou s otcem a žena se tak pomocí starých záběrů nahraných na videokameru snaží lépe pochopit muže, který již v jejím životě není. Divák si tak nemůže být jistý, zdali v daný moment sleduje zkreslené vzpomínky, domácí video, anebo „skutečné“ přehrání toho, co se tenkrát odehrálo. Nevíme to my a neví to možná ani dospělá Sophie.

Je tedy otázkou, nakolik skutečně došlo k proměně rolí, již postupem času sledujeme. Zpočátku totiž máme představu dominantního a dospělého otce, které zařídí vše potřebné; později se ale tento obrázek rozpadá a Calum se ukazuje jako nezralý, nezodpovědný a zmítaný vnitřními démony. Naopak Sophie, nacházející se na začátku puberty a pomalu směřující k experimentování ve vztahové sféře, musí za nevyrovnaného otce občas převzít zodpovědnost a chovat se dospěleji, než je úměrné jejímu věku.

Přehrajte si trailer Výsledkem je neokázale plynoucí feel good drama s temnými podtóny, které se nepropadá do melodramatického patosu a dokáže si až do silného konce udržet tajemný nádech i široký prostor pro divácké interpretace. Problém je, že podobných amerických indieček každoročně vyplivne (především) festival Sundance celou řadu a následně záleží na daném divákovi, zdali jej téma chytne, či nikoli. Kolem mě osobně snímek z emočního hlediska spíše prošuměl, přestože nelze rozporovat jeho vyspělost a příjemnou nedoslovnost – a samozřejmě především chemii mezi oběma hlavními hereckými představiteli, tedy Mescalem a mladičkou Frankie Corio. Jejich výkony výrazně napomáhají uvěřitelnosti a zvedají divácký zážitek ještě o něco výš.