Malá Miss Sunshine má všechny klady nezávislého filmu. Ale trápí ji také všechny bolesti. Není dokonalá, ale na jeden večer se u ní spolehlivě pobavíte. S výhradami tedy doporučuji. Tak, tu nejhorší část máme za sebou a je čas se podrobněji podívat na důvody. Vím, že teď mnohým vyschlo v krku, protože pověst hitu z festivalu Sundance se v myslích některých diváků rovná termínům vyvážená, kvalitní, citlivá, elitní,„nevlezdoprdelková“ a do jisté míry i kreativně odvedená zábava. Mučte si mě chlebovou polévkou, přestaňte číst mé články, ale ani tak neodvolám. Již několik hodin po projekci se mi totiž celý film slil do jednolité kaše, ze které sem tam trčí zapamatování hodná scénka. Je to čistě můj problém?

Těžko říci, zda je to nějaký nový trend, ale i Malá Miss Sunshine je jako několikátý letošní film v pořadí zalidněná postavičkami, které si po celou stopáž vystačí s jedním rysem. Říkáte si, že přece jde o komedii a tak by jistá plochost neměla vadit. Jinými slovy: v žánru komedie je přeci zvykem, že se v lidské psyché nebagruje příliš hluboko, aby se postavy příliš nepotřísnily tím, co je pod povrchem. A že toho tam každý máme! Teď přijde pěkně dlouhá věta: ačkoliv se mi postavy sebevraha Steve Carella, živočišného dědečka Alana Arkina, velkohubého táty Grega Kinneara, starostlivé mámy Toni Collette, nemluvného teenagera Paula Dana a velmi přirozené Abigail „takovou dceru by chtěl mít každý“ Breslin moc líbily, po třičtvrtihodině, kdy jste zjistili, že jiná črta u nikoho z nich už asi nepřijde, jejich magnetismus značně vyprchal a já se jen snažil naladit na to, jak tvůrci pracují s rozvíjením motivů a humornými situacemi. Těch rozhodně není málo a některé vtípky mají na pokračování dvě i tři pointy, které ku prospěchu věci hoblují vzdouvající se rodinný patos. Prostě, humoru plná nůše, stačí si vybrat. Jenže...

Ačkoliv se v Malá Miss Sunshine vyskytuje celá škála humoru – od jemných naťuknutí rodinných trablí, které vám budou připadat důvěrně známé a tudíž se u nich alespoň pousmějete, až po slapstickové veletoče jako z Laurela a Hardyho – kterým je prodchnuta prakticky každá minuta, postavy neustále sugerují, že se bude hrát i o něco víc, než jak obšťastnit (sexuální konotace stranou) jedno mrně s velkými brýlemi a utužit rozvrzané rodinné vztahy. Že to prostě bude komedie nejen dobře napsaná a zábavná (první dva přívlastky by u komedie měly být standard), ale i MOUDRÁ. Což značí, že ve vás bude nějakou chvíli rezonovat a nově porozumíte svému vlastnímu příběhu. Viz nedávná romantická komedie/drama Prime, která šťastně ustála přerod z jednoho žánru do druhého. Jenže parametr moudrosti jsem v Malá Miss Sunshine při vší snaze nezahlédl. Slovo laskavost raději nezmiňuji, protože laskavých komedií je stále až po strop. Vždycky když se přece jen nakousne něco závažnějšího, smete to obsesivní snaha tvůrců, aby namazaný strojek kmital dál. Osazenstvu hipícké dodávky jsou do cesty kladeny stále nějaké zádrhele, čím dál častěji vás však bude napadat, že nejde o postavy jako takové, ale o to ukázat, jak je někdo dobrý ve scenáristické kombinatorice.

Nejde mi o to, že bych si snad přál, aby se v průběhu zjistilo, že hlava rodiny je pederast, maminka tyran, dědeček doma na WC hajluje, nebo jiné kalibry. Tahle rodina je totiž úplně normální a fungují v ní úplně stejné interakce jako v 99% rodin, které samy sebe považují za zdravé. Komunikace prostě občas zašumí a nějaké slovo či gesto je pochopeno jinak, než by mělo. Toť vše. Pokud je cesta na soutěž Malá Miss Sunshine jen záminkou scenáristů, jak něco ukázat – ve stylu i cesta může být cíl (jak zní i český distribuční slogan) – tak se obávám, že se prostě nic zásadního nevyjevilo a netuším, k jakému cíli se dospělo. Jinými slovy: chybělo drama, ať už si to slovo v rámci komedie přetlumočíte jak chcete. Takže když se nakonec rodinka dostane na soutěž a udělá tam ze solidarity k dceři/sestře/neteři jedno velké faux pas, racionálně víte, že vše negativní je zapomenuto a na stromu lásky vyrašilo několik nových lístků ;), ale pocitově se stále nemůžete dobrat toho, jak k tomu vůbec došlo. Že postavy vlastně neprošly žádným vývojem a pokud se u nich přece jen nějaká změna dostavila, byla spíš z čista jasna nastražená scenáristy (Dwayne z dřívějška nevěděl, že je barvoslepý? atd.).

Jak bylo řečeno v prvním odstavci: není to špatná komedie a ti, kdo mají dospívající potomky, ochotné s rodiči vyrazit do kina, by se měli chopit jedné z posledních příležitostí. Až potomek začne vztyčovat prostředník, už s ním nikdo nehne. Malá Miss Sunshine však bohužel víc něž na jedno pokoukání není. Samotného mě to jako kritického člena redakce MZ překvapuje, ale Výlet od Alice Nellis je mnohem lepší...