Někdy se film líbí, někdy se nelíbí. Někdy si to ujasníme po pěti minutách, někdy se nerozhodneme ani po letech a opětovných zhlédnutích. Aspirantem na takový kus může být Fénix, o jehož výsledném hodnocení nejsem rozhodnutý ještě ani teď, když začínám psát recenzi, a je velmi nepříjemné vědět, že k nějakému číslu budu muset dojít.

Za prvé: příběhy z druhé světové jsou okoukané. Na stranu druhou jich nikdy nebude dost. Jak postupuje doba, naše reflexe téhle události se mění a nejvíc o tom ví právě Němci, kteří si s sebou táhnou už sedmdesát let kříž, který neztrácí na váze. Můžeme si stěžovat, že z holokaustu se stal byznys, faktem ale ještě pěkně dlouho bude, že tahle událost zůstává natolik živá, že není možné zastavit přísun nových knih i snímků jen proto, že „už jich bylo moc“.

Dalším způsobem, jak se vypořádat z minulostí, se stává i Fénix Christiana Petzolda. Vypráví o ženě (Nina Hoss), jež se s vážně poškozenou hlavou a tváří vrací z koncentračního tábora, aby po plastické operaci a zásadní změně vzhledu nastartovala nový život. Cílem je sebrat dědictví po zavražděných příbuzných a vyrazit do Palestiny postavit nový židovský stát. Hoss však chce nejprve vypátrat svého muže (Ronald Zehrfeld), kterého stále miluje, ačkoliv se dozvídá, že zatčena a poslána do koncentráku byla nejspíš na základě jeho udání. Manžela najde, jenže ji nepoznává (a myslí si, že v lágru umřela). Všimne si však "podobnosti" a přemluví ji, aby se vydávala vlastně sama za sebe, vybrala dědictví a rozdělila se s ním půl napůl. Většina děje se odehrává ve chvíli, kdy Zehrfeld učí Hossovou (která mu „lišácky“ pravdu neřekne), jak být sama sebou, aby všechny oklamala.

Německé Vertigo bych z Fénixe nedělal.Tento námět je zároveň velmi působivý, protože nabízí úžasné emocionální veletoče, ale stejnou měrou stupidní. Představa, že muž po roce odloučení nepozná svou manželku jen proto, že vypadá trochu jinak v obličeji, je skousnutelná leda v rodině Renéé Zellweger. Snad by šlo uvěřit, že jde o jakýsi následek traumatu a viny, jenže v situaci, kdy se Zehrfeld snaží Hossovou co nejvíc přiblížit obrazu jí samé před pár měsíci, aniž by mu to docvaklo, prostě nejde přijmout. Coby hudebník by určitě poznal hlas své partnerky/zpěvačky i bez zpěvu...

Je až příliš snadné snímek na základě nesmyslné premisy odsoudit a vysmát se mu. Jenže by to taky mohla být ukrutná škoda, protože zahráno i zrežírováno je tohle divadýlko skvěle. Ohánění se Hitchockem, noirem a technicolorem sice bude možná maličko chtěné, a německé Vertigo, jak si přejí tvůrci i někteří recenzenti, bych z Fénixe nedělal. Faktem ale je, že tahle konfrontace ženy, jež ztratila tvář fyzicky, a muže, který ji nejspíš ztratil vnitřně, má něco do sebe. Pokud se přes námět přeneseme a vnímáme ho čistě modelově, může nám tohle drama opravdu něco dát – vlastně i něco nového, a to tu u filmu z druhé světové dlouho nebylo.