Zatímco před dekádou platil Paolo Sorrentino za jednoho z nejvýraznějších evropských filmařů, jeho pozdější ódy na ženskou krásu i rodnou Neapol už zdaleka tak nadšeně přijímány nebyly – a před rokem se v našich kinech objevivší Parthenope se už dočkala docenění jen od velmi specifické části divácké obce. Na loňském festivalu v Benátkách však pětapadesátiletý režisér a scenárista představil svou novinku, v níž opět vsadil na své osvědčené propriety – a právem se za to dočkal pochvalných komentářů hovořících o návratu do dřívější formy.

Fanoušci Sorrentinova stylu si zde jednoznačně přijdou na své, zároveň se však novodobému auteurovi podařilo známé prvky dostatečně inovovat, aby nebylo na místě hovořit o sebevykrádání. Jako už tolikrát předtím mu v tom pomáhá jeho dvorní herec Toni Servillo, jehož nezaměnitelná tvář dokáže plynule přepínat mezi hřejivou dobrosrdečností, klaunskou komikou, dramatickou vážností i zasněnou poetičností.

Servillo, který si za svou poslední kreaci odvezl z Benátek i hereckou cenu Volpiho pohár, zde ztvárňuje Mariana De Santise, všeobecně uznávaného a oblíbeného italského prezidenta. Stárnoucí muž vstupuje do posledního půlroku svého sedmiletého volebního období, pro což se vžil termín „bílý semestr“. Marianovy prezidentské pravomoci jsou již značně omezeny a tato fáze spočívá hlavně v uzavírání agendy a postupné přípravě na předání moci.

V souvislosti s tím se nabízí i prostor na melancholií prosycené bilancování, nostalgické ohlížení za kariérou i celým životem. Mariano je vdovec, neustále vzpomínající na svou milovanou choť, jež zemřela nedlouho před jeho nástupem do prezidentského úřadu. Stále se však nemůže smířit s manželčinou dávnou nevěrou, jejíž povaha je mu však utajena. Určité informace zřejmě zná dlouholetá rodinná přítelkyně, umělecká kritička Coco, ta však slib mlčenlivosti, kdysi dávno daný Marianově manželce, porušit nehodlá. Vedle ní má hlava státu blízko ještě ke své dceři Dorotee, která se po otcově vzoru stala právničkou, a nyní pečlivě spravuje agendu prezidentské kanceláře.

Dorotea se jej snaží přesvědčit k podpisu kontroverzního zákona o eutanazii, o němž má Mariano coby konzervativní katolík značné pochyby. Klade důraz na pravdu, a to snad až přehnaný, tudíž ke svěřenému úkolu přistupuje velmi zodpovědně – a zamýšlí se nad tím, zdali se do dějin hodlá zapsat spíše jako trýznitel, nebo vrah. A navíc se mu na pracovní stůl dostaly ještě dvě žádosti o milost, přičemž každý z případů se svým způsobem nějak vztahuje k prezidentovým hodnotám a přesvědčením.

Umírněný, důstojný muž na sklonku kariéry (a možná i života) trochu lituje, že jako mladší neměl odvahu nosit červená saka a bílé kalhoty – čili styl, jemuž holdoval Servillův protagonista Velké nádhery. Podtrhuje to i jeho ambivalentní přezdívka Železobeton, odkazující jednak k jeho zásadovosti a tvrdohlavosti, zároveň však i k neochotě ke změnám.

Bezmála dvě a čtvrt hodiny dlouhé vyprávění se tedy opírá o jasně definované středobody – tři právní/morální otázky, pátrání po pravdě ohledně manželčiny nevěry a smiřování se s koncem milovaného úřadu. „Jsem to nejnudnější téma, jaké znám,“ říká o sobě tento autor právnické učebnice o odpuzujících dvou tisících stranách, sledování jeho postupného vyklízení pozic však nudné rozhodně není.

Sorrentinův snímek totiž nabízí v dnešní době velmi nesamozřejmou oslavu institutu prezidenta a protagonistu vykresluje jako váhavého, pravidla uctívajícího, přitom však ryze lidského politika, který se snaží sloužit veřejnosti. Film si navíc zachovává nadhled a o majestátu úřadu si nedělá přehnané iluze – „jen“ sympaticky vykresluje postavu naplňující jeho ideály. I díky tomu není dílo tak do sebe zahleděné jako některé předchozí Sorrentinovy filmy.

Dynamickému a hravému vyznění napomáhá i typicky pestrý hudební doprovod, kombinující klasické kusy s rapem a elektronikou, díky čemuž si soundtrack určité pasáže vyloženě podmaňuje. Sorrentino se nebojí některé scény zpomalit na hranici únosnosti, díky čemuž vynikne jejich magicko-realistická absurdita a zároveň důležitost pro Marianův vnitřní život.

Přehrajte si trailer Závěrečné části lze vytknout určitá doslovnost a roztahanost, dohromady se však jedná o nebanální prozkoumání konceptu milosti v politickém, náboženském i vztahovém rámci. „Komu patří naše dny?“ ptají se hlavní postavy opakovaně na klíčovou otázku, jež by mohla posloužit jako morální kompas při nepřehledném rozhodování. Hodnotu existence vyjádřenou vlastním odkazem musí nakonec každý zvážit sám, a přestože se Mariano k předloženým problémům nakonec svým způsobem postaví, v publiku budou nastolené otázky ještě nějakou dobu rezonovat.