Parthenope byla siréna, která skoncovala se životem zhrzena poté, co se jí nepovedlo svést Odyssea. Na místě, kde moře podle mýtů vyvrhlo její tělo, bylo postaveno město stejného jména, z něhož posléze vyrostla Neapol. 

Pro Paola Sorrentina, neapolského rodáka, slouží Parthenope jako dvojí symbol. Jednak města samotného, jednak jako ironický twist na zmíněný mytický příběh. Protože to poslední, s čím by měla jeho Parthenope problém, je někoho svést.

Honosný balkon. Bílé průsvitné závěsy jemně povlávající ve větru. Ševelení vln v Neapolském zálivu níže. Odhalená záda ženy. Zpomaleně. Samozřejmě že zpomaleně. Sorrentino se ve zpomalovačkách vyžívá. Nechává obrazy dýchat. A je manýrista. Manýrista, který podle většiny kritiků tentokrát přestřelil. Je tedy novinka oscarového režiséra něco víc než manýra? A pokud ne, vadí to, když je občas film egoisticky zahleděný sám do sebe (nebo své protagonistky)?

Předně je třeba tvrdě odmítnout klišé o autorovi, které je za zenitem, neboť Sorrentinův minulý kus Boží ruka patří k tomu vůbec nejlepšímu, co kdy natočil. Byl to příběh autobiografický, o mladí a dospívání pevně spjatém s jeho městem, Neapolí. 

Neapol je klíčová i v novém snímku, jen ji Sorrentino oslavuje daleko metaforičtěji. Žena už není obdivována pohledem hlavní postavy, ale přímo skrze režiséra. Je to totiž poprvé, co je v jeho snímku žena hlavní postavou.

Parthenope má jisté mytické kvality. Je to žena, která by sloužila za inspiraci bardům. Ztvárnila ji debutantka Celeste Dalla Porta, která, jakkoliv pohledná, není ze stejného ranku erotické krásy jako, řekněme, Monica Bellucci. Podle fotky by nebylo zcela jasné, proč jí každý muž v dosahu podléhá, a to téměř mimoděk. Ale jakmile se ukáže v pohybu, nelze pochybovat, že na Parthenope něco je. 

Je neproniknutelná, a to i pro diváka. Sorrentino kolem ní vytváří jistou mlčenlivou auru, tajemno, které se může zdát umělé a prázdné, ale funguje i díky principu, o němž hovoří postava Garyho Oldmana, tedy že „mlčení u krásného je tajemností, u ošklivosti selháním“. Parthenope se v očích zračí melancholie i odvěkost, a drží si odstup od ostatních postav i od diváka. 

A ten odstup udržuje i Sorrentino, který Parthenope snímá spíše jako objekt uctívání než ženu z masa a krve. Celeste se vlastně nikdy neobjeví svlečená. Zůstává nedostupná. Divák kolem ní krouží podobně jako zamilovaný chlapec, kterému je zapovězeno vstoupit na lůžko, okolo její versailleské postele. Nezbývá mu tak, než se kochat jejími odloženými bikinami (opakující se scény s plavkami evokují – pochopitelně mnohem silnější a procítěnější – situace z Dej mi své jméno).

Sorrentino překvapuje kariérním směřováním, které pro svou hrdinku vybírá. Jak často se stává, že vidíme postavy, natož krásné ženy na plátně číst? Pochopitelně je její akademická dráha značně zjednodušená, ale nejedná se jen o „telling“ místo „showing“. Vidíme ji číst, argumentovat, zdokonalovat se, poznávat své okolí. 

Film je umělecká forma založená na momentu, na obrazu. A Sorrentino přichází s podivuhodnými filmovými obrazy. V Parthenope jich je přinejmenším tucet, které se mi zapsaly do mysli: úvodní záběr kočáru z Versailles dováženého do Neapole na lodi; Gary Oldman sedící v noci v zahradě, osvětlen jen svou cigaretou, zatímco v hloubi pozadí vidíme mladou mileneckou dvojici; situace, kterou by šlo nazvat anti-Romeo a Julie, kdy je mladá dvojice donucena k veřejné souloži, aby spojila dva soupeřící mafiánské klany; veledůstojný pohřební průvod zastavený rezavým kropícím vozem. 

Jako je to u Sorrentina obvyklé, opojno střídá banalita. Postavy nejsou plně prokresleny, fungují jako ideje. Odvíjí se před námi film tezovitý, chvílemi kýčovitý (ovšem mnohem méně, než jsem předvídal). Ano, v něčem to je jako reklama na prestižní módní dům (ostatně Yves Saint Laurent spoluprodukuje), je to blyštivé, vycizelované. Možná až příliš. Dostáváme jen volně svázaný děj, obrazy ze života sirény spíše než pevně kauzální vyprávění. 

Přehrajte si trailer

Všemu vládne pro Sorrentina typická katolická estetika, která dominovala jeho režijnímu vrcholu, který se odehrál mimo plátna, a to seriálům Mladý papež s Judem Lawem a Nový papež s Johnem Malkovichem. Silvio Orlando, v seriálu kardinál a zde profesor antropologie, si zopakoval roli muže s nemocným synem, což začíná být jeden z rozpoznatelných (a lehce problematických) prvků sorrentinovské estetky. Jenže každý přehmat vynahrazuje divukrásná scéna, jako když Parthenope svádí muže církve ve svatokrádežném oděvu. 

Parthenope pro vás bude pravděpodobně snesitelná podle toho, jak moc se ztotožňujete s výrokem Oscara Wildea, že „krása nepotřebuje vysvětlení.“ Pro mě je tento fikční svět hluboce mytologizované Neapole, města, pro něž mám zvláštní slabost, dostatečně silná. 

Parthenope je jako oltář s relikvií – symbolická, zatěžkaná, povrchní. V něčem impozantní, v něčem magická. Občas absurdní. Ale podobně jako při zázraku svatého Januaria, krev snímku zkapalní a proudí.

O Parthenope jsme diskutovali i v MovieZone Live: