A je to tu zase. Jak je v posledních letech už skoro zvykem, Netflix opět dal věhlasnému tvůrci prostor k natočení osobního tématu a výsledek opět skončil kdesi na půli cesty. Paolo Sorrentino sice (na rozdíl třeba od Davida Finchera) nemusel u svých předchozích projektů zápolit se studiovou mašinérií, v Boží ruce se však zjevně nemusel zpovídat nikomu – a dojetí nad vlastní minulost bohužel převládlo nad tvořivým pnutím, jež stojí za vznikem poutavého filmu.

Sorrentinův vizuálně podmanivý styl vždy balancoval mezi funkčním výrazovým prostředkem a vyprázdněnou manýrou, v oscarové Velké nádheře i následném Mládí se mu však dařilo z přediva zdánlivě banálních výjevů utkat inspirativní síť existenciálních myšlenek. Tentokrát se Sorrentino drží víc při zemi, ovšem navzdory omezení magicko-realistických prvků jsou skutečně hluboké momenty spíše vzácností.

Boží ruka: FOTOGALERIE

Poprvé od svého debutu Přebytečný člověk z roku 2001 se Sorrentino uchýlil k natáčení v rodné Neapoli, kde strávil většinu života. Příběh se zjevnými autobiografickými prvky se vrací do 80. let, kdy Neapol žila nejen fotbalem, ale i jeho tehdy největší ikonou přesahující hranice sportu. Diego Maradona jako všudypřítomný božský duch ovládá životy všech obyvatel Neapole – v čele s dospívajícím Fabiettem.

Mladík (v podání chalametovsky nevinného Filippa Scottiho) žije společně se starším bratrem a milujícími, přesto lidským slabostem podléhajícími rodiči. Ve věku kolem 15 let se snaží prozkoumávat taje milostných vztahů a zjistit, jakými směry by se měl jeho další život ubírat. Jedná se tedy o typický coming-of-age příběh, jenž je možná až příliš typický – s výjimkou Fabiettovy svůdné, leč psychickými problémy zmítané tety nabízí vyprávění pramálo atrakcí i nadstandardních háčků, které bychom od Sorrentina čekali.

Ruku v ruce s touto střídmostí jde i styl, mnohem střídmější a tlumenější nežli v dřívějších filmech, což je v řadě zdlouhavých pasáží ku škodě věci. Souvisí to i se změnou kameramana – po mnoha letech Sorrentino neoslovil svého stabilního spolupracovníka Lucu Bigazziho, nýbrž nechal film nasnímat další rodilou Neapolčankou Dariou D’Antonio. Citlivost vůči materiálu tedy převážila nad jeho opojnou prezentací.

Především v první polovině se Sorrentino utápí v pásmu výjevů z italského města i venkova, které jsou místy bizarní a hravé, většinu času však pouze slouží ke zprostředkování pubertálního pohledu na svět – místy znuděného, místy zvídavého. Za polovinou film nabere dramatické obrátky a ke konci nabídne i pár skutečně silných scén; bohužel tou dobou už je divák táhlou, více než dvouhodinovou stopáží poněkud umořen.

Přehrajte si trailer Přestože název snímku láká na Maradonův nechvalně známý (ne)sportovní kousek, na své si přijdou spíše fanoušci ženské než fotbalové krásy. Zcela v souladu se Sorrentinovými zvyklostmi totiž nechybí odhalené krásky (v čele s femme fatale Louisou Ranieri), zatímco Maradona kouzlí na hřišti kdesi v pozadí. Přestože se tedy Sorrentino pokoušel sdělit, že během dospívání se odehrává ještě více zázraků nežli v pozdějších fázích života, zvolil k tomu až zbytečně střízlivou formu.