Ne, tohle není o měsíc opožděná recenze. Jen jsme po triumfu Velké nádhery na Evropských filmových cenách (ano, to je ta soutěž, kterou skoro nikdo nesleduje - ale svou průkaznou hodnotu má), požádali cinefila Rob Roye, jenž tenhle biják viděl už čtyřikrát na velkém plátně, zda by krátce nepřiblížil čtenářům, proč je dobré tuhle felliniovskou ozvěnu vidět. Tak asi takhle: 

V bohaté podzimní distribuční nadílce českých kin se lehce stranou zájmu krčilo i několik pozoruhodných evropských filmů. Jedním z nich je i italská Velká nádhera.

V konkurenci velkých amerických produkcí, jejichž propagaci vnímá filmový fanoušek každý den se evropské filmy málokdy prosadí. Na festivalech je těch chválených sice dost, ale mnoho z nich kolem sebe dokáže šířit opar pamětihodného díla právě a pouze jen na nich a při uvedení v běžné distribuci a v konfrontaci se širším publikem se ohlasy rozmělní a chválený skvost zapadne. V poslední době podobný osud potkal např. sci-fi koprodukci Futurologický kongres. Velké nádheře se ale prosadit podařilo a šíří se kolem ní aura výjimečné kinematografické události. Právem. Pokusím se shrnout několik důvodů proč byste měli dát šanci italskému, téměř dvouapůlhodinovému filmu v kině.

Italský film – ohrožený druh

Zamyslete se a zkuste vyjmenovat z posledních pět let nějaké italské filmy v české distribuci. A spaghetti westerny na kterých vyrůstal váš táta se nepočítají. Takže kolik. Nic? Nebo jeden, dva? Nic moc, vzhledem k tomu, že z okolních národních kinematografií byste filmů během chvilky nasázeli několik. Španělské horory, francouzské romantiky/policejní filmy, případně německé teenagerské komedie nebo filmy věnující se pár desítek let starým politickým událostem. Ale v Itálii se moc kvality, která by se měla šanci prosadila na zahraničních trzích zkrátka netočí. Proto je potřeba ocenit každou podobnou příležitost.

Režie: Paolo Sorrentino

Za posledních 20 let si mezi italskými režiséry vybudoval slavné jméno ve světě jenom jeden tvůrce – Giuseppe Tornatore. Ten ale poslední roky už spíše těží ze své bývalé slávy (a ze spolupráce s Ennio Morriconem) a jede lehce na setrvačník. Ale pozor, už skoro 10 let tu stoupá nová osobitá režisérská hvězda. Po několika ceněných domácích filmech si před dvěma lety vyzkoušel Paolo Sorrentino i první anglicky mluvený film natáčený z velké časti  v USA (ale za evropské peníze) – Tady to musí být. Se Sorrentinem chtějí pracovat i renomovaní američtí/britští herci a vědí proč. Sean Penn si o roli v Tady to musí být doslova řekl. Velká nádhera je pak Sorrentinův průlomový film, kterým se představuje širšímu publiku. Před pár týdny se jiný slavný herec zmínil, že má od Sorrentina scénář nazvaný „In The Future“ a že mají v plánu ho realizovat příští rok. Tím hercem byl Michael Caine a mělo by jít o Sorrentinův druhý anglicky mluvený film.

Slast pro oko i ucho

Jen stručně. Sorrentinovy filmy jsou audiovizuálně vytříbené a Velká nádhera je jejich králem. Pestrá škála skladeb, od klasiků po moderní diskotékové rytmy, neustále rozpohybovaná kamera a využití římských památek. Nejlépe vychutnávat na velkém plátně. Pokud se o Gravitaci říká, že byla stvořena pro velké plátno, tak to samé platí i pro Velkou nádheru.

Pocitová horská dráha

Sorrentino ve Velké nádheře dokáže během několika chvil navodit tu správnou náladu, především melancholii a smutek. A během pár vteřin zase umí přepnout - třeba na diskotékovou narozeninovou párty. Velká nádhera je spíš o impresích než o ději. O zprostředkování pocitů.

Přehrajte si trailer Nevěřte mně, věřte jim

Velká nádhera se začíná objevovat v různých žebříčcích nejlepších filmů roku, nejde jen o jakési moje omámení, rozhodně je to film, který je přístupný širšímu publiku. Je dost pravděpodobné, že o něm ještě uslyšíte, možná na Zlatých glóbech a vzhledem k tomu, že jde o italského zástupce v oscarovém klání za neanglicky mluvený film, tak je šance i na nominaci. A co se týče žebříčků, tak rozhodně nejde o nějaké výběry snobské výběry evropských artovek. Velká nádhera figuruje třeba v topce periodika Empire (je to jediný neanglicky mluvený film z jejich topky) nebo Sight and Sound a mezi své nejoblíbenější filmy roku ho řadí třeba i Sasha Grey - a ta slečna se ve filmech vyzná.

--- 

Zda Velká nádhera sedne i vám se tyto týdny můžete přesvědčit v českých kinech. Je to evropský film, který tu dlouho nebyl. Mnoho očekávaných evropských produkcí poslední doby si získává pověst kontroverzí a peprnějšími tématy (Život Adele, Nymfomanka, filmy Michaela Hanekeho) a Velká nádhera tudíž pluje lehce „pod proudem“. Ale ujít by vám určitě neměla. A že jsem nenapsal nic o ději? Nádherné věci se těžko popisují, ty se musí vidět.

Na Evropských filmových cenách Velká nádhera pobrala hned čtyři sošky, z toho tři vůbec nejcennější za nejlepší kontinentální film, režii a herce. Jen dobře: Je možné, že se brzy s italskou kinematografií budeme v kinech setkávat časteji.