Na rovinu: Paolo Sorrentino udělal z artu cirkusové představení, což dokazuje fakt, že jeho Mládí může na mainstreamovém filmovém festivalu vyhrát „Diváckou cenu deníku Právo“. Ne že by art nutně musel být vyhraněný a nepřístupný „většině“, na druhou stranu ale budí podezření, když film, který by ze své podstaty měl být náročný, uspokojí na zjevně maximální úrovni stejné publikum, jaké vloni jihlo nejvíc na vykýčeném dokumentu Magický hlas rebelky.

U Sorrentinových filmů, zvlášť těch posledních, tedy Velké nádheře a anglicky mluveného Tady to musí být, se ještě častěji než herecké výkony, technika nebo scénář řeší, jaké vzbuzují reakce u diváků, co znamená „mít je rád“ a proč je vlastně někdo rád má – co to o něm vypovídá. Podobné úvahy dávají smysl, protože u artu můžou být herecké výkony, technika i ten scénář z „objektivního“ hlediska špatné, aniž by byl špatný výsledek. Jde o výhodu oproti mainstreamu, od nějž očekáváme určitou mechanickou přesnost, ale zároveň nevýhodu, protože jsme pak zmatení, jak výsledek vlastně „veřejně“ hodnotit. Není se příliš o co opřít, protože cokoliv, co je „špatně“, může být ve výsledku „dobře“. A my si můžeme leda říct, co o nás vypovídá, že výsledek oceňujeme, nebo ne. Jenže stejně to platí naopak, a že Mládí je technicky nepochybně ohlídané a Sorrentino má velmi dobrý cit pro obraz, vlastně vůbec nic nezaručuje.

Jeho vize připomínají přesně vysoustruhovaný, byť ve své „absolutnosti“ mírně monotónní videoklip. Jediný další režisér, který mě v současnosti napadá k příměru, je Zack Snyder. To by bylo ale samozřejmě trochu nefér, protože Sorrentino o svých filmech přemýšlí na poněkud jiné úrovni. Vlastně patří mezi tvůrce, kteří se do „artové“ polohy staví (ať říkají, co chtějí) tak okatě, že se najednou zdají hranice mezi oběma přístupy ke kinematografii ještě nepropustnější než jindy. Ačkoliv v důsledku by to tak u něj nemuselo být a v jeho filmech, především těch anglicky mluvených, je ve skutečnosti i poměrně dost potenciálu pro „diváckost“, rozhodně mnohem víc, než jak se tváří. Postavy jsou velmi přesně definované, vztahy a konflikty jasné – není, kde se ztratit a není důvod kolem toho rozfoukávat mlhu.

Sorentino ji přesto rozfoukává, pentlí, čančá, nebo zase esteticky zošklivuje, jak jen může, mnohdy jakoby nad rámec „přirozenosti“. Mládí má oproti jeho rutině výrazné specifikum. Sorrentino, zdá se, rozhodně vnímá kritiku a jako by vůči ní dopředu zaujal defenzivní postoj. Možná nerad slyší, byť od menšiny, že jeho filmy jsou snobské, prázdné, samoúčelné. Že Velká nádhera pouze vykrádá geniálního Felliniho, z jehož stínu se beztak nikdy nedostane. Nyní, v příběhu stárnoucích Harveyho Keitela a Michaela Cainea, kterak v sanatoriu bojují s myšlenkou konce svého fyzického i duchovního života, jako by se snažil především dokázat, že tomu tak není.

Ve výsledku se však jeví leda upnutější, polopatičtější a každou myšlenku pro jistotu nahlas několikrát opakuje, aby nemohl být režisér a scenárista v jedné osobě napaden, že dělá jen hezké obrázky. Mládí se přitom podle pročítání databází nelíbí ani všem lidem, kteří ocenili Velkou nádheru, a nezdá se, že by se líbilo někomu novému, takže tahle snaha selhává. Dochází k poněkud smutnému momentu, že Sorrentinovi vyčtu, že se pokusil o sebereflexi, i když z principu si samozřejmě naopak zaslouží pochvalu. Bohužel se k ní neuchýlil na úrovni, kdy by aktualizoval svůj přístup (jak by bylo příhodné, kdyby kritiku považoval za oprávněnou), ale pouze ho doplňuje o poznámkový aparát, jako by spíš nabyl dojmu, že ti, kteří ho odmítají, ho prostě jen nechápou, tak jim totéž musí jen líp vysvětlit.

Přehrajte si trailer Což vede jen k tomu, že my, kteří ho rádi nemáme, budeme ještě rozmrzelejší, a ti, kteří ho rádi mají, budou nalézat méně toho, co na něm oceňují. Mládí je tedy dál upnutě pestrobarevné, nesmyslně odtažité, jakoby mrtvolně konceptuální i ve chvílích, kdy k tomu není důvod. „Artovost“ jako by se tu stavěla proti „lidskosti“, „přirozenosti“ a „plynulosti“, přičemž nevidím jediný důvod, proč by s nimi vlastně měla být v rozporu (na rozdíl třeba od mnohem mainstreamovějšího Wese Andersona, u nějž má být přepjatost stylistiky i v nesmyslných momentech jednak zdrojem humoru a jednak odrážet vnitřní napětí postav, dává tedy smysl). Snaha, aby byl každý prvek rétoricky obhajitelný (a na plátně obhájený) tak na celkovém dojmu napudrované strnulosti nic nemění, naopak vyznívá jako okecávání.