Paolo Sorrentino patří poslední dekády mezi nejdiskutovanější italské režiséry. Velká nádhera mu před pěti lety vynesla Oscara, s nostalgickým Mládím také nešlápl vedle a spoustu fanoušků nadchl i seriálový Mladý papež. Ambiciózní tvůrce se proto nezalekl dalšího těžkého kalibru a natočil téměř tři a půl hodiny dlouhý příběh Silvia Berlusconiho, který má na událostech několika let jeho kariéry ilustrovat kontroverzní osobnost italského premiéra. Na dva díly rozdělený opus se však do mezinárodní distribuce (a hlavně kvůli možnosti nominace na Oscara) dostává v osekané verzi, jež má zhruba o hodinku méně. Přesto pořádná dávka, takže se vyplatí ptát - stojí to za to?

Ve filmu sledujeme Berlusconiho mezi lety 2006 a 2009, kdy jeho politická kariéra prodělala několik veletočů. Po zdánlivé ztrátě moci se totiž dokázal vrátit do premiérského křesla a ukázat svým odpůrcům, že lid prostě zmanipulovat dokáže. Spíše než o samotném Silviovi je však vyprávění (minimálně první hodinu) o lidech, kteří se k němu chtějí dostat a přiživit se tak na jeho slávě a bohatství. To je rozhodně neotřelý pohled a Sorrentino je dostatečně filmařsky zručný, aby takový záběr ukočíroval. Po lehce zmateném úvodu tedy zjišťujeme, kdo co a po kom chce a postupně se ukazuje, že i se přes domnělý ústup ze záře reflektorů celá italská politika stále točí kolem Silvia...

V titulní roli se představí Sorrentinův oblíbenec Toni Servillo, tentokrát hojně nalíčený a úmyslně karikující reálného Berlusconiho. Jeho groteskní škleb mě nějakou dobu v představách bude ještě pronásledovat, ale to je holt daň za umění. Sorrentinův manýrismus určuje styl i tentokrát, není tedy nutné se obávat zdlouhavého a suchopárného životopisu. Naopak, nejednou si vzpomenete na Vlka z Wall Street, neboť v zobrazení rozmanitých bakchanálií se Sorrentino rozhodně nekrotí a i staré dobré plnočelné nahoty se zvídavý divák dočká.

Jakkoli se však na přehlídku audiovizuálních stimulů hezky dívá, myšlenky o přepálené stopáži se nepřestávají vkrádat. Sorrentino se totiž nesnaží o vylíčení všech zákulisních detailů italské politické scény. Spíše sděluje myšlenky o tom, kterak Berlusconiho počínání pokřivilo celou generaci, ale všechny si koupit prostě nemůže. Toto moralizování dává bezesporu naději, ale na podobné sdělení přece jen stačí nepoměrně méně času. Pro tuzemského diváka se navíc musí jednat o poněkud pikantní podívanou, neboť paralel s naší současnou politickou situací se nabízí vpravdě nepřehlédnutelně.