Pokud se pole vašich zálib překrývá se světem počítačových her a nestrávili jste posledních deset let hraním Pongu, patrně víte, kdo je Max Payne. Skvělá noirová detektivka vnesla do herního světa řadu novot primárně inspirovaných filmem (pokud mě paměť neklame, jedná se o první hru s opravdu funkčním a zábavným bullet-timem) a skvělým herním stylem i poutavým comicsově-flashbackovým způsobem vyprávění ve své době srazila spoustu hráčů do kolen. Pro ty, kdož náhodou zaspali dobu a nevědí, která bije: Max Payne je zkroušený chlapík v kožené bundě, po kterém jde celé město, řeší vraždu své ženy a zpomaleně střílí po lidech.

Jsem asi naivní, když od adaptace s názvem Max Payne čekám to samé. A jsem asi ještě naivnější v toužebné prosbě, aby film točil někdo, kdo k postavě Maxe Paynea obdivně vzhlíží a chápe, o čem tohle celé vlastně je. Výsledky práce akčně-hororového rutinéra Johna Moorea (nový Satan přichází, Let Fénixe atp.) vypovídají spíše o tom, že je mu to srdečně jedno a domnívá se, že zavedená značka se prodá sama díky tržní setrvačnosti. Pak se tedy pochopitelně může stát, co se právě stalo: Film s názvem Max Payne je odfláknutý kus filmařiny bez chuti a duše a charakterizují ho nejlépe termíny hloupost a nuda.

Pokud jste se kdysi cítili vtaženi do děje a klepali jste se na každé další comicsové okénko, raději se pohodlně usaďte nebo to s vámi švihne, až začnete autory filmu zčistajasna nenávidět. Scénář MP v celovečerní podobě působí jako by byl poskládán a opsán ze sborníku filmových paradoxů, kde se postavy znenadání zjevují proti vší logice a jedna věc se odehrává místo tří minut půl hodiny. Žádné rázné činy, žádné cool hlášky. Prakticky nic se tu neděje normálním způsobem, scénář se snaží být za každou cenu drsný a sexy, pokud možno obojí najednou. Výsledkem toho všeho je soubor na pohled hezkých obrázků, kde lidé mluví jako prkna a nakrucují se v nesmyslných pózách, o kterých si myslí, že jsou zajímavé. Jakmile se to začne celé hýbat, je to hrozná nuda, díky nízkému ratingu navíc dvojitá. Čekal bych spoustu nápadů, mrazivých konfrontací, napínavých dialogů… Nebo mi snad někdo chce tvrdit, že jen pár kostýmů a citovaných hlášek dělá dobrou adaptaci?

Ze zmiňovaného sborníku se navíc opisovalo s tak velkou vervou, že se prostě a jednoduše zapomnělo na vyprávění samotné. Max Payne nikde nezačíná a asi až po půl hodině zjistíte, že se tu řeší nějaký případ. O hrdinovi víte, že mu zabili ženu – ale bylo to včera nebo před deseti lety? S touhle nevědomostí začíná film, kde se nějak začínají dít nějaké věci a kde si lidé o něčem povídají. Pořád jsem čekal, až to všechno odstartuje a začne to mít ten správný spád a energii a po pár desítkách minut jsem s neskrývaným ohromením zjistil, že už to vlastně dávno začalo, jen ve vlastním osobitém autorském výkladu: Hrdina chodí zasněženými ulicemi, všichni si vyprávějí o jeho tajuplné auře (která je ve skutečnosti jen zbožným přáním, Max Payne je prostě obyčejný chlapík), nechávají ho být, pak se na konci něco stane a to je celý film. Tím nejsmutnějším resumé je skutečnost, že Max Payne v herní podobě je mnohem, ale mnohem filmovější a lépe odvyprávěný než film samotný, a pozor, to mluvíme o válce statické versus pohyblivé obrázky.

Ano, chápu že na to čekáte, protože vím, co vás na hře nejvíc bavilo. Akční scény. Asi jen takhle: Jsou tu. Lépe řečeno existují tu. Je jich víceméně dvě a půl a dohromady trvají asi sedm minut čistého času. První přijde po více než hodině (!) úmorných dialogů a podivných náhod, pokud nepočítáte pět prostřelených zámků u záchodových dveří kdesi ve dvacáté minutě. Pocity z filmu, který má být akční, místo toho se v něm jenom mluví a kouká do kamery, už po čtyřiceti minutách celkem trefně shrnul Cival: „Sakra, tak už tam naběhni a všechno to vystřílej!“ Skoro za půl hodiny Max naběhl a vystřílel. Ale kromě jednoho čistě efektního případu pro potěchu oka to nebylo zdaleka tak cool, jak by mělo být. Škoda mluvit i o dvou zásadních soubojích, které ve hře trvají dlouhé minuty a tady se vyřeší dvakrát po jedné kulce (přičemž Wahlberg jich v sobě v závěrečné fázi filmu nosí podstatně víc).

Jak bych scénář ani akci vyloženě nepochválil, jedna věc se Mooreovi musí přiznat – vizuálně Paynea a prokleté město kolem něj vypíchl dobře. Ne že by jednotlivé úseky a záběry vystačily na jeden dobrý konzistentní film (na to jsou jednotlivé scény příliš divoké a tématicky rozutíkané), ale určitě by vystačily na jeden dobrý konzistentní studijní sestřih, kde by se hodnotily obrazové filtry a digitální triky. Alespoň ponurost města koresponduje se svou předlouhou dobře a krutá zima, v níž se Wahlberg prochází, vytváří kolem všeho příjemně „nadepresivnělou“ auru. Stále však platí, že pokud to nejlepší, co lze o filmu říct, je skutečnost, že v něm opravdu hezky padají vločky, je tu něco špatně.

Wahlberg to jediný ustál takřka bez úhony a i přes Mooreovu snahu dát fanouškům přes držku si zaslouží pochvalu. V rámci možností vypadá a mluví jako Max Payne a v lepších rukou by se mohl přerodit v postavu, která Maxem Paynem skutečně je. Před dvěma dny jsem si pro sebe tvrdil, že i přesto přese všechno je Max Payne pořád lepší než takový Hitman. Faktem však zůstává, že u Hitmana jsem se bavil alespoň dvacet minut čistého času, tedy přesně dvakrát tolik, co u Paynea. Ten je bez debat obsahově nejprázdnějším filmem za posledních několik let, jehož „faktor entertainmentu“ navíc nesahá ani vzdáleně k uspokojivým hodnotám. Fanouškům ublíží, ostatní ho prozívají. Co s takovým filmem? Shodit ho do propadliště dějin a zapomenout, že kdy vznikl. Pusťte si raději Odplatu s Melem Gibsonem – vždycky mi přišlo, že ta má k poetice světa Maxe Paynea nejblíže a dneska se u mě v tomhle světle dostává ještě více do pomyslného kurzu.

P.S. Nikdy Mooreovi neodpustím hlavně to, že v celém filmu nenechal zpomaleně (ani nijak jinak) rozstřílet jedinou dlaždičku. Přitom scéna v metru k tomu přímo vybízela – navíc v ní má Wahlberg perfektní nástup na scénu. Mohl z toho být další matrixovský vestibul a není z toho nic. Ale co už… škoda mluvit.