Adaptace počítačových her by to v kinech mohly mít velmi snadné. Potenciální publikum tu existuje, příběh je většinou mnohem „filmovější“ než v případě knih a není nutné vymýšlet kulisy a složité rekvizity, protože už to všechno dávno udělali herní designéři. Přesto to pořád nevychází. Silent Hill ale ukázal, že když se za kameru postaví ten správný člověk a scénář napíše někdo, kdo s hraním neskončil u automatové verze Pac-mana, může to fungovat. Hitman měl ambice dokázat, že Silent Hill nebyla náhoda a všichni tak nějak doufali, že po něm už se to všechno řádně rozjede. Bohužel Hitman zklamal. A to velmi.

Hitman je totiž nesmírně hloupý. Všichni už jsme si dávno zvykli na to, že produkční stáj Luca Bessona nevypouští do světa zrovna dvakrát inteligentní filmy, tentokrát však jde o opravdu veliký omyl. Skip Woods, zodpovědný za stejně hloupý, ale poměrně zábavný film Swordfish: Operace Hacker, totiž příběh pojal jako akční béčko z osmdesátých let. Bohužel v tom horším slova smyslu. Bezejmenný hrdina s kódovým označením 47 má za úkol zlikvidovat ruského prezidenta. Mise jako každá jiná a když hlava největšího státu světa leží na zemi s dírou v hlavě, vypadá to na další snadno vydělané peníze. A v ten moment se to začíná komplikovat. Prezident totiž podle všeho přežil, ale Čtyřicet sedmička chyby nedělá a začíná ve vzduchu cítit podraz obřích rozměrů. A navíc brzy zjišťuje, že po něm jde nejen ruská tajná služba a agent Interpolu Mike Whitter, ale i jeho bývalí zaměstnavatelé. Hrdina se však nevzdává a spolu s prostitutkou s dobrým srdcem Nikou se vydává zjistit, kdo a proč mu chce prohnat kulku lebkou.

Ať už počítačovou předlohu filmu znáte nebo neznáte, vězte, že jde o mnohem atmosféričtější zážitek, než je film. I když jsou herní příběhy velmi jednoduché, působí mnohem kompaktněji, inteligentněji a především víc dospěle, než scénář Skipa Woodse. Ten totiž asi nedostal jasné instrukce, jak má film vypadat. Hitman se ve své první polovině tváří až příliš vážně a snaží se neúspěšně zakrývat fakt, že jde v podstatě o absolutní béčko bez špetky originality. V polovině naštěstí tvůrcům došlo, že se vydali špatnou cestou a film obohatili o kapku nadhledu, ale tahle změna přišla bohužel příliš pozdě na to, aby mohla nějak významně ovlivnit výsledek. Woods se navíc uchyluje k laciným nápadům, které byly už před deseti lety považovány za směšné a dnes působí vyloženě zoufale. Záporáci, kteří se oslovují „soudruhu“ v současnosti nevyvolají strach, ale spíš cynický úšklebek.

Kdyby byl Hitman alespoň dobře natočený, dala by se příběhová tupost odpustit. Xavier Gens sice při akčních scénách není úplně mimo, avšak na víc než na klasický žánrový průměr nedosáhne. Na Hitmana se dá koukat, občas je to i docela zábava, ale většinou se režisér nedokáže vydrápat výš, než na obvyklý standard. Luis Leterrier dokázal z Kurýra, který měl stejně blbý scénář, vytáhnout mnohem více zábavy, Gens však většinou docela tápe a neví, jak z hloupoučkého příběhu se ctí vybruslit.

Gensův největší problém je však fakt, že neví, co dělat s herci. Timothy Olyphant, na kterého se snesla vlna kritiky dřív, než byl venku byť jediný trailer, překvapivě neuráží. Do role by se samozřejmě hodil někdo starší, ale záporák z poslední Smrtonosné pasti se snaží a s lepším a trochu temnějším scénářem by mohl být v roli nájemného zabijáka ještě zajímavější. Všichni ostatní jsou na tom bohužel mnohem hůř. Dougray Scott, proklínaný padouch z Mission: Impossible 2, nemá co hrát a seriálové hvězdy Robert Knepper (z Útěku z vězení) a Henry Ian Cusick (ze Ztracených) tu jsou jen proto, že je momentálně lidé znají z televize. Klidně by je ale mohl nahradit libovolný bezdomovec z pražského nádraží, kterého by režisér slušně oblékl. Největším omylem je však Olga Kurylenko. Ukrajinská modelka do filmu byla obsazena nejspíš jen proto, aby se mohla procházet po hotelovém pokoji bez podprsenky, rozhodně ale ne kvůli svému hereckému talentu.

Hitman se zkrátka moc nepovedl. I když fanouškům předlohy nabízí docela dost odkazů na jejich oblíbenou hru a ostatním divákům předvede režisér pár solidních akčních scén, ve výsledku je film docela smutný. Paradoxně by ale mohl dalším adaptacím počítačových her pomoci. V Hollywoodu by totiž mohli producenti díky Hitmanovi konečně pochopit, že hráči nejsou nemyslící blbci, kterým ke spokojenosti stačí, že se film jmenuje stejně jako jejich oblíbená hra a že hlavní hrdina je podobný té postavičce, kterou doma prohání po monitoru. Čím dřív si Hollywood uvědomí, že nemůže považovat potenciální publikum za bandu idiotů, tím dřív se dočkáme kvalitních adaptací.