Co se týče filmové produkce evropských tvůrců, jen horko těžko hledám favority. Kolega Cival se ohání Trierem a ostatní si taky vždycky z Varů přivezou nějaké ty oblíbence, ale já vždycky skončím ve Francii. Z Frantíků si každý utahuje a Besson se stal oblíbeným otloukánkem českých recenzentů, ale protože moje fandovské srdce potřebuje k přežití víc adrenalinu než bývá zvykem, rád si dopřeji to lepší z produkce Europa Corp. - taxikáři, kurýři, líbající drakové a utržení psi... mám tyhle kluky rád a nikdo mi je nevezme. :) Hezkým protipólem tohoto mnohdy příliš koncentrovaného popcornu byl pro mě vždycky Christophe Gans, který točil filmy, co se tvářily artově, ale jejich chování bylo přísně komerční.

Při adaptaci videoher, a těch japonských obzvlášť, jdou ale veškeré sympatie stranou. V době kdy je to s žánrem tak nahnuté, že ho kamenují i babičky z Horní Dolní, které pamatují tak možná Super Maria (eh ;), je víc než odvážné vycestovat do Tokia a ukecat hlavouny z Konami, aby svolili k adaptaci jednoho ze Svatých Grálů playstatioňáckého portfolia. Silent Hill je slavná hororová série, dalo se by se říct nástupce klasického Alone in the Dark (to aby se chytly i babičky z Horní Dolní :). Kdo hrál alespoň jednu hru z téhle série, ten pochopil, co je to strach před monitorem. Zatímco žánrově spřízněný Resident Evil sází především na akci a bodycount, tady jde víc o lekačky a budování atmosféry. Ve světle posledních herních adaptací se to může zdát jako mínus, ale ve skutečnosti je to mnohem ideálnější podloží pro výrobu filmu. Pokud se k tomu někdo postaví správným způsobem.

A Gans se postavit chtěl. Vydupal si licenci výměnou za přísný dohled japonských vývojářů, ukecal dokonce i autora původní hudby Akiru Yamaoku, ať složí hudbu k filmu, což je ve výsledku jedno z největších trumfových es (ale nepředbíhejme). Slib absolutní věrnosti předloze dnes působí jako prázné PRkové řečičky, ale jak Christophe Gans a Roger Avary (ano, TEN Roger Avary - spoluscenárista Pulp Fiction a scenárista Pravidel vášně) řekli, tak udělali. Žádné finty, žádné podrazy. Tohle je ultimátní filmová adaptace počítačové hry.

Sakra, tak už jsem to asi propálil. Teď nezbývá než dokázat, že tomu tak opravdu je... Osobně jsem měl velké pochybnosti, které se mísily s velkým očekáváním, což je vždycky nebezpečná kombinace, ale už v první scéně filmu mě Gans ujistil o tom, že to myslí zatraceně vážně. Rose v ní honí náměsíčnou Rose a když přebíhá od domu do lesa, vytáhne Gans svojí jeřábovou chloubu a přesně napodobí chování kamery v herní předloze. Vypadá to magicky a je v tu chvíli úplně jedno, jestli máte odehrané všechny čtyři Silent Hilly, nebo hře nemůžete přijít na jméno. Tahle dvojsečnost bude diváka provázet celým filmem, ale ve výsledku jen těžko bude obě skupiny odkazovat k odlišným hodnocením. Gans se nevydal cestou hýčkání hráčů a kašlání na laiky. Snaží se jenom točit kvalitní psycho a cestou potěšit fanoušky hry (=japonské investory a majitele licence ;).

Hardcore příznivci předlohy se tak mohou opravdu těšit, protože po pomalejším úvodu filmu (kde jsem i já byl trochu na vážkách, jestli Gans nezaspal a jestli se vůbec do toho Silent Hillu dostaneme) začnou jejich mysl bombardovat vzpomínky. Je to jako včera, když jsem hrál Silent Hill poprvé a poprvé jsem se přiblížil té proklaté vesničce... Začaly padat "vločky", spustila se mlha a zpoza rohu na mě vybafla potácející se torzo, které vyplivlo nějaký ten hnus přímo na mojí ruku. Leknul jsem se tehdy jako svině... klidně to přiznám. A leknul jsem se i ve chvíli, kdy se totéž stalo ve filmu. Gans je v budování podobných okamžiků neuvěřitelně pečlivý, ale nevzbuzuje dojem mašiny, která tlačí kopírák skrz nejlepší okamžiky celé hry. Naopak... Jako by vás posadil přímo do hry a nechal vychutnávat všechny nuance. Vizuální stránka je neuvěřitelná - dokonalá souhra světla a stínu, kamera plovoucí majestátně prostorem a k tomu geniálně využitá hudba a zvuk. Podobné lišáctví, co se týká zneužití divákových vjemů, v hollywoodském filmu jen tak neuvidíte. Scéna ve které se poprvé ozve siréna a Silent Hill se propadne do temnoty, je návratem o hodně let nazpátek, do dob kdy režiséři uměli na plátně rozpoutat peklo pouhým lusknutím prstů. Gansovi k tomu stačí jeden zapalovač a pár nepřirozených zvuků. Tři minuty pečlivě organizovaného chaosu, na které nezapomenete. A to jsme teprve na začátku.

Jak k tomu přijde běžný divák? Jednoduše! Gans ho pasuje do stejné role jako hlavní hrdinku Rose, která přišla do Silent Hillu hledat svojí dceru. Ta taky nečeká, až na ní odněkud vyskočí Pyramid Head. Neví nic a postupně si dává dohromady souvislosti a začíná chápat, jak tajuplné město funguje. Ostatně kdykoliv se ozve siréna, Gans využije všech trikových možností, aby vás přesvědčil o tom, že v tu chvíli nechcete být bez kamarádů a beze zbraní. A nejde jen o triky... Silent Hill šikovně surfuje na hranici eRka a dá vám to, co potřebujete. A nemluvím teď o prosté brutalitě, notně protřepané americkými horory posledních let. Silent Hill nesoutěží s konkurencí co do počtu trhání lidí na kusy, snaží se být vlezle děsivý, šokující a kulervoucí (dámy prominou).

Ve všech případech Gans exceluje, především semknutím děje do jasně definovaných pravidel. Divák sice musí přijít na existenci různých dimenzí sám, ale Sean Bean bloudící "skutečným" Silent Hillem je dostatečným vodítkem (a taky proto, aby byl ve filmu alespoň jeden chlap! ;). Škoda že se jeho role omezuje právě jen na tuhle chodící nápovědu, ale Radha Mitchell v hlavní roli vám to vynahradí. Pryč s kozatými teenagerkami, třiatřicetiletá Radha už v Černočerné tmě dokázala, že je holka do nepohody a průchod skrz armádu vraždících sestřiček (absolutně kultovní scéna) ji nerozhodil ani v nejmenším. Je to všehoschopná matka a sluší jí to i pod několika vrstvami potu a krve. Celý film jsem z ní nespustil oči a nebylo to proto, že by pořád lezla do záběru. Její postava má prostě svojí auru a táhne děj kupředu. K dalšímu bafnutí, dalšímu dějovému zvratu. A když k tomu dojde... škoda slov - Gans vyrábí děs a hrůzu s takovou samozřejmostí, že zůstanete přimražení a hlavou se vám bude honit - proč to někoho nenapadlo dřív? Hráči japonských her si jen spokojeně odfrknou, že se vlk nažral a koza zůstala celá, ostatní řeknou, že něco tak bizarního neviděli už hodně dlouho a filmu naskočí další čestná hvězdička nad rámec hodnotící stupnice. Jedem s medem...

V závěru však Gans možná přeci jen trochu doplatí na svou snahu odvyprávět všechno v pouhých dvou hodinách (původní scénář měl 210 minut) a musí se uchýlit k nesportovní desetiminutové vysvětlovačce, která možná pomalejší diváky smete nánosem obrazových filtrů a nových souvislostí, ale... jen ať protáhnou mozkové závity. Jakmile je řečeno všechno podstatné, pošle nám Gans ještě jeden polibek a v mírně CGIčkovém finále uprostřed kostela znovu poškádlí suchary z MPAA. Jenom sledujte kde všude poletuje ostnatý drát. Tohle by dobře vychovaný americký režisér neudělal.

Jenže Gans není ani vychovaný, ani Američan. A to je dobře. Silent Hill se nepodobá žádnému hororu, které letos v kinech uvidíte, ale přesto se s Ajovým remakem Hills Have Eyes spolehlivě usadí na vrcholu potravního řetězce. Pro oba snímky jsou příznačné hrátky se stylizací, natlačení diváků do extrémních situací a dlouhý chuťový ocas. Přesto je nelze srovnávat. Silent Hill si nese na zádech svůj exotický původ (i když ho Gans "znárodnil" jak jen to šlo) a navrch si může leštit pohár pro nejpovedenější herní adaptaci všech dob. A když se tak rozhlédnu kolem, zřejmě mu bude stát na krbu ještě hodně dlouho. Pokud by se tedy Gans neodvázal a nenatočil dvojku...