Fialovej hnus je opět na pochodu mezi Galaxiemi a úkolem vesmírných mariňáků (jmenovitě tedy Rapid Response Tactical Squad) je vystřílet mu smajlíka do pupku a to prosím nekompromisně. Čím víc suchých hlášek při tom utrousí, tím lépe.

Tyhle klišové medvídky zřejmě od Dooma čekal každý. Není to Shakespeare a herní předloha si vystačila jen s několika řádky textu, který začíná typickým "V roce 20xx se lidstvo dostalo na Mars, vykopalo tam Pandořinu skříňku a... all hell breaks loose". V našem případě jde o žónglování s genetickým kódem a scenáristicky vděčnou partičku nic netušících mariňáků, ze kterých by si Chocholoušek mohl udělat zoologickou zahradu. Je tu drsný Serža, zádumčivý Grimm, nezkušenej Mladej, nadrženej Duke a takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Chlapci se snaží navodit atmosféru Cameronových Vetřelců (vůbec první, neoficiální adaptace Dooma, která však vznikla dávno před ním... doufám, že tenhle sofistikovaný vtip pochopí úplně všichni ;), ale Rockovo pozvednuté obočí a brko mladičkého scenáristy Davida Callahama nejsou dostatečně ostré, aby vás katapultovaly ze sedadel.

Nakonec ale budete rádi i za to, především v první půlce filmu, která je vyhrazena plíživé expozici. Lekačky, jednořádková moudra a uhlazená kamera - Bartkowiak si je plně vědom toho, že s touhle zápletkou se nemůže hnát příliš dopředu. Ukázat první monstrum během úvodní třicetiminutovky by filmu radikálně zkrátilo dech, takže holt musíte projevit trochu trpělivosti a přesvědčovat sami sebe, že nedomrle mrkající Karl Urban je akční hrdina. Nebo se jím do deseti minut stane.

I když bych bez pardónu krátil tak o deset minut, musím Bartkowiakovi nechat, že s ničím nezdržuje zbytečně. Grimmův flashback na tragickou smrt rodičů se odehraje pouze jako audio, chybí tu rádoby napínavé, tři minuty dlouhé záběry na mihotavé stíny a příliš se nerozmazává ani tajemný Chromozom 24, který z lidí dělá monstra nebo supermany (podle toho, jak jste na tom se svědomím... musím říct, že tahle klička zní hodně "cheesy", ale v atmosféře filmu docela dobře zapadne). Narozdíl od předchozího Od kolébky do hrobu si tak polský svéráz a rutinér uvědomil, že Dooma nelze brát ani trochu vážně a jakmile mu pípnul budík, oznamující první monstrum na scéně, zavelel Clintu Mansellovi, aby vypustil elektrické kytary a začal rubat ostošest.

Doom je Rko a naštěstí je to vidět už při prvním ohledání ostatků - není nouze o krev, trhání rukou a čeká nás i tradiční pitva s kucháním orgánů jednoho z monster. Hlavní výhodou je ale přehledný střih, který nemusí skrývat vykloubené končetiny a další blbinky, které MPAA v PG-13 břečkách nestrpí. Tohle je jako jiný svět a protřelým akčňákům to jistě přijde k chuti. Opravdové nakopnutí tempa v Doomovském stylu však přichází až ve velkoryse pojatém závěru, protože přiznejme si to - jde tu o Karla Urbana a Rocka, všechny ostatní postavy jsou tenké jako nepopsaný list papíru a s klidem je vyprovodíte ze scény - jejich jediným účelem je efektně zemřít (některým se to povede).

Závěrečný sprint začíná onou pětiminutovou scénou "z vlastních očí", ve které je i pár vizuálních perliček (když Grimm v amoku trefí svůj vlastní odraz v ocelových dveřích), pokračuje cameem motorové pily (Pinky je mimochodem nejpovedenější potvorou vůbec... tleskám Stanu Winstonovi... všechny příšerky ve filmu jsou organické, jak jen to jde) a vrcholí supermanským soubojem Rock vs. Karl Urban (nebudu prozrazovat proč... jděte do kina) s mírnou účastí BFG (ta je však ve filmu trestuhodně nevyužita, na to kolik se toho kolem ní nakecá).

Finální bitka v hongkongském stylu však trochu podráží nohy zbytku filmu - je prostě příliš dobrá a mnohem skutečnější (i když se v ní "lítá"), než všechny ty přestřelky megazbraň vs. něco ve tmě. Klasický divák ale stejně většinou posuzuje film podle začátku a konce a v tomhle ohledu Bartkowiak uhodil na hřebíček. Díky posledním minutám tak budete z kina odcházet spokojeni a to i v případě, že jste fanouškem herní série (zapomeňte ale na peklo, Cyberdemona a vůbec... spíš než o adaptaci se jedná o silnou inspiraci). Pár odkazů se tu najde, příběh který je přilepen nad rámec herní zápletky nijak neotravuje a jako stominutové mariňácké mecheche je to víc než stravitelné. Těžko chválit Bartkowiaka, je to prostě klikař, protože bez Rocka, Urbana a dobře vymyšlených akčních scén by mu zbyla jen nadprůměrná vizuální skořápka poletující v dějovém vzduchoprázdnu. Ale kašlete na "kdyby" a přestaňte se Dooma bát - není to totiž horor ani thriller, je to poctivě odtočený akčňák, který před zimním spánkem jistě přijde k duhu.