Paříž, rok 1900. Krásná kurtizána Lili d´Alengy je zahrnována pozorností nedočkavých mužů. Všichni touží po jejím objetí. Žije si v blahobytu, pečlivě si vybírá své milence a svým způsobem představuje moderní ženu dovedně využívající okolní mužský svět k vlastním potřebám. Jenže stačí jeden skandál a její reputace i dosavadní pohodlný život v přepychu vezmou za své. Protože společnost se pořád ještě nevymanila z vesměs feudálních maloměšťáckých pravidel, určovaných neúprosným morálním diktátem. A na jeden takový skandál je právě zaděláno. Má totiž nemanželské dítě. Desetiletou dceru Tinu, jejíž zdravotní postižení vyžadovalo od malička péči a pozornost, kterých se ovšem žalostně nedostávalo. Aby unikla pozornosti, odjíždí i s dcerkou do Říma, aby ji tam odložila v ústavu, kde se takovýmto dětem věnuje dr. Montessori. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že nejde o muže, ale o ženu, první promovanou lékařku v Itálii.

Předpokládám, že pojem „škola Montessori“ slyšel každý z vás. Jde o školy aktivně využívající speciální pedagogickou metodu umožňující výuku dětí stižených nejrůznějšími hendikepy. A pomáhá jim zvládnout překážky, s nimiž by si běžná škola neporadila. A teď si představte, jak asi vypadala životní situace podobných dětí na přelomu 19. a 20. století. Většina z nich byla odkázána na život redukovaný na tělesné funkce – navzdory tomu, že s trochou odpovídající péče by byly schopné alespoň částečně splňovat přísná pravidla okolního světa „normálních“ lidí. A byla to právě doktorka Maria Montessori, která se rozhodla o něco takového pokusit. Aby nakonec uspěla. Navzdory neuvěřitelným společenským překážkám a nejrůznějším tabu. A vysoké osobní oběti.

Maria Montessori: FOTOGALERIE

Lékařka. Matka. Partnerka. Dcera. Ale především progresivní pedagog. To všechno jsou polohy, v nichž nám debutující režisérka a spoluscénáristka Léa Todorov představuje Mariu Montessori (Jasmine Trinca). A jsou to právě tyto role, jenž definují filmový obraz hlavní hrdinky. Jak se totiž ukáže, navzdory skutečnosti, že se slečně Montessori podařilo proniknout do ryze pánského klubu tím, že jako první žena v Itálii vystudovala medicínu, měla to mít i tak v životě neskutečně složité. Péče o postižené děti a jejich výuku totiž narážela na společenský odpor rigidní společnosti, kde člověk stižený idiocií zůstává celoživotním idiotem (což byla dobová diagnóza, nikoli urážka). Zvlášť za situace, kdy ryze mužský svět nehodlá poslouchat vědecké hypotézy nějaké ženy, co má nemanželské dítě, pečlivě utajené před zraky okolního světa.

Tím se osudy obou hlavních hrdinek propojí – jak dějově, tak emočně. Lili d´Alengy si jen složitě hledá cestu ke své dceři a vlastně o to ze začátku ani nestojí. Nejraději by se jí zbavila jako přítěže. Naopak Maria Montessori svého malého synka miluje a touží být s ním, jenže nemůže. Protože je nemanželský. Co na tom, že otcem je její životní partner, s nímž pracuje na revoluční pedagogické metodě s potenciálem proměnit svět v mnohem lepší místo. Italská společnost sešněrovaná v dusivém korzetu moralizujících předsudků je v tomto směru nemilosrdná. Jak se příběh obou žen pomalu odvíjí, začnete tušit, že se v životě Marie Montessori schyluje k Sophiině volbě. A doufáte, že se tak nestane, protože si to ta laskavá a obětavá žena stojící pevně za svým přesvědčením a odhodláním nezaslouží. Jenže svět je plný chudáčků a mužský šovinismus je mocný nepřítel.

Otázka osudové životní volby a jejích důsledků společně s ukázkou pedagogických úspěchů hendikepovaných svěřenců v čele s roztomilou Tinou představují nakonec nosné pilíře historického medailonku ze života slavné Italky. Není zde příliš prostoru pro vlastní životopis, ale o to víc času zbývá na vykreslení vnitřních pocitů ke všemu odhodlané ženy v podání vynikající Jasmine Trincy (Superhrdinové). Její volba je skutečně palčivá, protože ať zvolí jakkoli, zásadním způsobem jí to zasáhne do dalšího života. Jasmine Trinca tuto osudovost a pevné životní postoje zvládá podat s potřebnou bravurou. Její herectví je silné a hluboce niterní, radost i žal prožívá se spontánností ženy, kterou si snadno zamilujete. Životní ústrky, vzácné okamžiky radosti, nečekané úspěchy a hořké prohry, to vše je v jejím podání nádherně autentické. To samé platí pro Leïlu Bekhti, ovšem s tím rozdílem, že ta nemusí projít tak těžkým příběhovým obloukem a cesta k postižené dceři je životně i herecky mnohem snazší.

Pokud jste viděli snímek Korzet o císařovně Sissi, najdete tam s Marií Montessori mnoho styčných ploch. Navzdory tomu, že obě ženy směřovaly k jiným životním cílům, mají ve filmovém podání jedno společné – uvědomují si, že žijí v mužském světě, ale přesto – nebo snad právě proto – se snaží jít dopředu. Nepoddávají se tlaku, čelí mu veškerými svými silami a jsou připravené k velkým obětem, aby dosáhly svého, aniž by zároveň měly jistotu, že se jim to skutečně podaří. Je to právě obrovská vnitřní síla Marie Montessori, která je hnacím motorem nejen pro její neutuchající snahu prosadit novou vzdělávací metodu pro postižené děti, ale i pro film jako takový.