Na rozpálené plotně se škvaří cibule s kořenovou zeleninou čerstvě sklizenou v pečlivě udržované zeleninové zahradě venkovského sídla kdesi ve Francii na konci 19. století. Do trouby se zakládá křehké telecí spočívající na bylinkovém lůžku. Dva páry zkušených rukou dovedně vkládají kousky ryb do bešamelové lázně. Kuchyně je provoněná směsí nejrůznějších vůní, vzduchem se line pára unikající zpod pokliček a společně s ní ještě cosi jemnějšího… láska. Láska k jídlu. Právě ta spojuje nejen oba hlavní představitele – stárnoucí kuchařku Eugénii a slavného gurmána a požitkáře Dodina, ale zjevně také režiséra Anh Hung Trana (Vůně zelené papáje, Cyklo, Na vertikále léta) a konec konců i diváky tohoto výjimečného snímku. Nebýt lásky k jídlu, tak by něco takového nikdy nemohlo vzniknout. 

Manželství je jako hostina, jenž začíná dezertem. Tímto bonmotem častuje Dodin svou milovanou kuchařku Eugénii, pro kterou by rád nalezl i jiné místo v životě než právě v kuchyni, ale ani jeden z nich si není úplně jist, zda je manželství skutečně nezbytné. Vždyť mají jeden druhého už drahně let, ale především sdílejí něco, co je pro ně mnohem důležitější než sňatek – lásku k jídlu. Ne tu povrchní lacinou potřebu něco sežrat, aby člověk neměl hlad. Tady jde o tu nejjemnější substanci gastronomie, hraničící s touhou po dokonalosti. Vařit může každý, tvrdil šéfkuchař Auguste Gusteau v Ratatouille, ale Dodin by spíš souhlasil s jeho nelítostným kritikem Antonem Egem, podle něhož každý rozhodně vařit nedokáže. A ani by neměl, když pro to nemá talent. Vaření totiž není o házení ingrediencí do hrnců a pekáčů. Vaření je umění, tvořící na rozpálené plotně umělecká díla dosahující úchvatnosti soch slavného Michelangena. A režisér Anh Hung Tran pojal svůj nový film jako úmyslnou poctu francouzské gastronomii.

Benoît Magimel a Juliette Binoche jsou ve svých rolích stárnoucích kulinářů naprosto dokonalí, nicméně svým civilním až nenápadným hereckým podáním pouze podtrhují fakt, že hlavní roli nehrají oni, ale gastronomie. Gastronomie oproštěná od veškerého fyzična a přetavená do metafyzické podoby čehosi křehkého a fascinujícího, co může pochopit a ocenit pouze člověk s podobným uměleckým cítěním. Hlavní slovo dostává především kameraman Jonathan Ricquebourg, jehož kamerové oblety rozlehlou zámeckou kuchyní s kuchyňskými kamny uprostřed jsou doslova pastvou pro oči. Hra se světlem pronikajícím otevřenými dveřmi ze zahrady je zde stejně důležitá pro navození těch správných pocitů jako pečlivě aranžované scény, v nichž každý záběr představuje do detailu promyšlenou kompozici jako z děl starých holandských mistrů.

Film je divákovi předkládán jako mistrně vymyšlené menu, v němž nechybí polévka, předkrm, hlavní chod i dezert. Všechny chody jsou důmyslně zinscenované a propojují se navzájem, aniž by nechaly divákovi prostor pro slehnutí. Tempo je přitom záměrně extrémně pomalé, neboť uvařit nějakou rychlovku dokáže každý. Tady se ale pohybujeme na hranici uměleckého sebeobětování, kdy obsah zcela ustupuje formě. Pokud od zápletky týkající se manželství čekáte nějaké dramatické rozvíjení postav, tak na to zapomeňte. Eugénie a Dodin se sice milují a svatba jako téma hovoru se tu a tam objeví, nemají ale filmu dodat příběhový oblouk. Ten zde víceméně absentuje, což není výtka, nýbrž upozornění. 

Chutně provoněnými scénami se totiž namísto komorního dramatu line ona zmiňovaná pocta kuchařskému umění. A pokud přeci jenom přijdou nějaké dramatické okamžiky, jsou konejšivě zahlazeny tím, co bude Eugénii a Dodina navždy spojovat. Vzájemnou láskou k jídlu. Anh Hung Tran jde dokonce tak daleko, že aby nechal vyniknout kulinářskému umění, oprostil svůj film od jakékoli hudby. Jednotlivé scény nechal podkreslit pouze autentickými zvuky kuchyně a nekonečnou řadou mouder, v nichž především bodrý Dodin propojuje lidský život s gastronomií. Skrze zvolené téma tak nechává vyniknout destilované filmové poetice navozující pocit nadčasovosti, v níž neexistují žádné problémy skutečného světa.

Přehrajte si trailer Pokud existuje film, který k divákovi přichází se srdcem na dlani a zelenou ratolestí v ruce, pak je to Umění jíst a milovat. A vy ho budete buď milovat, nebo nenávidět. Nic jiného vám totiž Anh Hung Tran ve svém naaranžovaném filmovém menu o délce 134 minut nedovolí. Těch důvodů k nenávisti zde přeci jenom několik bude, ať už jde o občasné pseudofilozofování nad (s prominutím) kusem žvance nebo nerozumnou rozvleklost některých scén. Nicméně já vám garantuji, že pokud v sobě potlačíte cynika a zapomenete na všechny ty moderní kuchařské reality show, budete mít po Zhlédnutí Umění jíst a milovat k nedělnímu obědu mnohem bližší vztah, než jste měli doposud. A možná i k tomu, kdo vám ho s láskou uvařil.