V posledním MZ Live opakovaně zaznělo, že chválený Korzet je prostě „jen“ solidní kostýmní drama. Rakouská režisérka a scenáristka Marie Kreutzer se však bezesporu snažila o něco víc – o feministicky zmodernizovaný pohled na životní reálie a především vnitřní prožívání nešťastné císařovny Sissi. Nic proti tomu, v takovém případě se ale nejde vyhnout srovnání s podobnými díly, kterých se v posledních letech objevila spousta – a z této konkurence Korzet bohužel nijak nevyčnívá.

Favoritka, Malé ženy, Bridgertonovi, Veliká, Marie, královna skotská, Válečnice či nenáviděná Anne Boleyn. To je jen nástřel filmů a seriálů z posledních pár let, které se obracely několik staletí do historie a sledovaly útrapy ženských hrdinek ve světě, v němž mají hlavní slovo muži. To nepřekvapivě platí i pro Rakousko-Uhersko v druhé polovině 19. století, kdy tomuto obrovi na hliněných nohách vládl František Josef I. se svou manželkou Alžbětou Bavorskou, známější pod přezdívkou Sissi. Původem bavorská princezna se už v 16 letech provdala za o sedm let staršího rakouského mocnáře a tento svazek vydržel až do její předčasné smrti.

Korzet: FOTOGALERIE

Rakouská císařovna později často cestovala, jelikož poznávání jiných krajin jí pomohlo zapomenout na nedostatek pozornosti od neustále pracovně vytíženého manžela. Vynikala ve sportu i umění, snad nejvýrazněji však vešla ve známost díky posedlosti vzhledem – zakládala si na svých dlouhých vlasech a extrémně štíhlé postavě. Všech těchto reálií Kreutzer ve svém scénáři využívá, jedná se však jen o odrazový můstek k obžalobě patriarchální společnosti, jež na snaživou ženu klade nepřiměřené nároky.

Filmovou Sissi v podání Vicky Krieps zastihneme kolem jejích 40. narozenin. Z hlediska dobových poměrů se tedy jedná o stárnoucí ženu, která se už nedokáže vyrovnat své minulé kráse, přesto nepolevuje ve tvrdých dietách, pravidelném cvičení a neustálém krášlení svého zevnějšku. Přehnanou péčí o tělo však zanedbává duši, zlomenou striktními pravidly císařského dvora. Sissi tak pomalu začíná rebelovat vůči manželovi i očekávání společnosti.

Dobře, tyhle základy popisuje už anotace, ale co dál? Právě že téměř nic, respektive nic navíc oproti tomu, co bychom čekali. Výsledek této dramaticky dobarvené historické fresky je podobný snímku Spencer od Pabla Larraína, ovšem bez záměrně přehnané stylizace, natož pak provokativní aktualizace, s níž bodovala Sofia Coppola v portrétu Marie Antoinetty. Pózování při malování obrazů dá vzpomenout na Portrét dívky v plamenech, pod jehož klidným povrchem však bublalo mnohem živelnější drama, a tak snad jen zcela smyšlená, ale o to hravější epizodka o setkání s průkopníkem filmu Louisem Le Princem přináší nadstandardně poutavou hru s významy.

Životní příběh ženy, která se postupem času vzdalovala svému manželovi i ochotě podřídit se nárokům císařského dvora, se po její smrti proměnil v melodramatický kýč, opakovaně fascinující filmaře. Trilogie z 50. let s Romy Schneider v hlavní roli si vystačila s pěknými kostýmy a banálním sentimentem, hned dva německé seriály z posledních let (pojmenované jednoduše Sisi a Císařovna) se už snaží s romantizovaným odkazem hrdinky pracovat uvědoměleji a moderněji. Zanedlouho jde do německých kin film Sisi a já, zaměřující se na pozdější léta života rakouské císařovny a české i uherské královny. Oproti televizním produkcím je Korzet samozřejmě výpravnější a svižnější, přesto nelze říct, že by do okoukaného námětu přinášel něco nového.

Fantaskní závěr a několik podmanivě nasnímaných scén totiž nedokážou přehlušit to, že většina filmu je chladná a desaturovaná – a to jak po vizuální stránce, tak i z hlediska zpracování tématu. Nic na tom nemění ani občas znějící, záměrně anachronická hudba francouzské zpěvačky Camille či nedbale pohozené předměty z dnešní doby v pozadí.

Marie Kreutzer se alespoň může spolehnout na nekonečné charisma Vicky Krieps, jež si za svůj fyzicky velmi procítěný výkon odvezla herecké ocenění z Evropských filmových cen i loňského festivalu v Cannes, kde měl film premiéru. Její strhující pojetí životem ošlehané ženy hledající trochu štěstí ve společnosti, jež jí nic nedá zadarmo, dokáže udržet pozornost i ve chvílích, kdy scénář přešlapuje na místě či klopýtá mezi očekávatelnými příběhovými zákruty; což se děje opravdu velmi často.

Přehrajte si trailer Už titulní metafora dusivě pevného korzetu, který kolem sebe protagonistka stále pevněji utahuje a tím se uzavírá před svým okolím, je natolik doslovná a předvídatelná, že v přece jen poměrně krotkém uchopení režisérky Kreutzer nemá čím diváka překvapit. Platí to i pro veřejné pochůzky s tváří zahalenou závojem či soucit s psychiatricky hospitalizovanými (čili v klecích uvězněnými) pacientkami. Ano, být veřejně známou ženou, neustále všem na očích a muset čelit hodnocení vlastního těla, to byl bezesporu velmi těžký úděl – a není pochyb o tom, že navzdory mnoha společenským proměnám musejí ženy leckterým nárokům a tlakům čelit i dnes. Víc než tyhle těžko rozporovatelné banality se však z tohoto jinak kompetentně zpracovaného snímku nedozvíme.